Svůj foťák (Nikon D5100) jsem si koupila před méně než rokem. Neznám moc pravidel ani zlatých
řezů. Na kurzy focení nechodím a knih jsem o tom také moc nepřečetla.
Profesionál ze mě asi nebude. Zatím nemám ani žádný svůj osobní styl,
momentálně se spíš řídím podle nálady (srdíčka, haha). V Rusku jsem ale věděla, že chci fotit obyčejné věci, na které tam člověk běžně naráží.
Nikoli nutně turista, prostě člověk jako bytost, která potkává dennodenně tolik
věcí, že už si zapomíná všímat, jak k sobě vzájemně ladí nebo naopak až
kýčovitě neladí, a jak přesto dokážou lahodit oku, když se nad nimi pozastavíme.
Nechtěla jsem fotky
ani přehnaně prohánět Photoshopem, dodávat jim lesk ani ohnivé efekty. Ty domy,
lidi, stánky ani místnosti v Rusku nebyli jako z pohádky ani pokaždé zalité
sluncem. A proto jsem se snažila je ponechat autentické až syrové tak, jak jsem
je vnímala.
Nearly one
year ago I bought my first own camera (Nikon D5100). So far, I haven’t learned
many rules, many special
photo-making methods. I haven’t even attended any courses and I haven’t read
any books. I am simply no professional. I also haven’t found my own signature
style, yet. Nothing. Until now, I have been making photos by heart, perhaps also
according to my mood/soul/whatever.
However, in Russia I immediately knew that I wanted to take pictures of
the real things, the things anyone can see. Not only as a tourist but mainly as
a human who often fails to recognize either the obscure harmony or the immense
dissonance within things. Especially those being often observed with scorn or
indifference.
In order to
provide the wanted authenticity and perhaps also
crudity, I have decided not to overuse the Photoshop with its ways of
deformation and special effects. I didn’t find it appropriate. Russia, at least the way
I perceived it, wasn’t all gleaming, dazzling. It was raw as I wanted my photos
to depict.
Jelikož jsem posledního půl roku kromě trochy studia docela
dost cestovala v Pobaltí (kde jsem i žila), Skandinávii a Rusku, tak se mi
povedlo udělat hodně fotek a některé se zdařily. (myslím) Jenže z těch
desítek souborů, které jsem si celý půl rok divoce házela na iCloud, jsem si
měla vybrat jen část a z té části pak vybrat zase jen nepatrné procento
toho ’nej z nej’. Navíc, abych to mohla s klidným srdcem vystavit,
tak jsem musela najít nějaké téma. Něco, co by mé fotky zastřešilo. Vystihlo.
Ucelilo. Přemýšlela jsem nad tím už v Estonsku. Jak vymyslet společné téma
pro fotografie z tolika odlišných zemí a míst?!
Last half a
year I spent mostly traveling and (only a tiny bit) also studying. I lived in
Estonia and used the opportunity to visit other Scandinavian and Baltic
countries as well as Russia. The numberless amount of photos was going straight
to my chock full iCloud,
and the task to find ’the very best of it’ was getting slowly overwhelming. Moreover,
I was aware of the need of coming up with a topic which would add (hopefully) the
surplus value to the whole exhibition of mine (haha). But how on earth could I find a common topic
for so many different countries, places and sights which were not really,
mutually intertwined?
Má neschopnost vybrat téma se nakonec vyřešila díky času.
Toho totiž nebylo tolik, abych použila fotky ze všech míst, které jsem
navštívila. Navíc jsem se před příjezdem zpět do Česka zrovna vrátila
z Ruska. Dojmů z času stráveného tam jsem tudíž byla plná. Fotky jsem
neměla okoukané a přišlo mi, že z nich dokážu vybrat několik, které se
nebudu stydět vystavit. A tak se to stalo. Témata typu „Mé cesty Erasmem“ jsem
s radostí opustila a společně s Matějem jsme začali chystat výstavu o
Rusku. Vlastně, abych byla přesnější, o Moskvě a Petrohradu tedy ’Západu Východu’,
jak jsem výstavu později i pojmenovala.
In the end, the answer to that question was
found naturally by the honorable ’time’ itself. As I had been filled with
newly gained Russian adventures, because it happened to be my very last trip, I
decided to dedicate my entire exhibition to my Russian journey. Moreover, the
other photos gathered through the half a year seemed, from all of a sudden, too
old to me. So, the idea of naming the exhibition “the East of the West” (you get that, right?) was
born and all the previous lame ideas such as “My Erasmus story” were destroyed
(thanks god).
Výběr fotek byl asi nejtěžší částí procesu. Alespoň pro mě.
Jelikož jsem na několik dní přímo před datem výstavy odjela s holkama do
Českého ráje. (punk) Vyřezávání destiček, tisk i protahování vlasce tedy
zůstalo na Matějovi. Zvládl to a v pátek před cílovou sobotou jsme mohli
ledabyle navěsit destičky na trubky. A bylo.
Jelikož jsem vystavovala na jednodenní akci ČelArt, tak jsem
vystavovala jen necelých dvacet čtyři hodin. Takže ruku na srdce, doufám, že to
ještě někam narvu. Připravovat výstavu není sranda. Vlastně je. Je to dost
sranda, ale taky hodně práce. Tak tu práci pak chci také zužitkovat.
Takže.
Nechceš si koupit fotku? (haha)
The photos
choosing process was perhaps the hardest part for me. Especially, because I
happened to be a little bit busy with traveling the week before the exhibition,
so most of the ’dirty’ preparation work was done by Matěj. Thanks to him we
were able to install the photos on time… annnnndddd action.
Well, after only
one day it was over. It made me sad. I was supposed to be satisfied, but I
ended up a bit depressed. So much work done for only one day? I had some great fun
preparing it yet I still felt the urge to show it at least one more time. Or at
least make somehow more of it.
EHM.
So, are you
interested in buying any photos?
No?
Alrighty
Still worth trying
Žádné komentáře:
Okomentovat