Sedím ve vlaku na
Masaryčku a na klíně mi pod krabičkou ovocného salátu leží nové číslo Respektu.
Dočítám komentář Tomáše Lindnera ’Mimo realitu’, s kterým souhlasím,
hrozně moc. Je to docela klasický. Uprchlíci. Kvóty. EU.
Naštěstí je však článek, na české prostředí poněkud netradičně, pojat jinak. Autor nenadává na zlou EU,
nešílí z přívalu uprchlíků ani se nebojí kebabu v jídelnách. Docela
realisticky shrnuje, že kvóty krizi nevyřeší, ale jsou částí spletitého systému,
kterým se EU neuvěřitelně komplikované krizi snaží čelit. (Také zmínka, že do
EU jsme dobrovolně vstoupili, a tudíž přijali nejen výhody, ale i pravidla, je
na místě.) Jednoduše doporučuji si ho přečíst.
Článek si označím, je totiž příznačný pro můj dnešní výlet. A pro
dnešní den vlastně taky.
Potím se. Venku je 33 stupňů, ale my se rozhodli strávit
dnešní dopoledne v galerii. Klimatizovaný Veletržní palác mě trochu
vzpruží. U kasy nechávám sto dvacet korun za studentské vstupné, a tak se
vydávám do rozlehlé místnosti, kterou napříč zaplňuje černý nafukovací člun plný
stejně černých i nafouklých postav bez tváře, bez výrazu. Z prvního patra se
nám naskýtá možnost vidět celou instalaci z jiného úhlu. Všímáme si, že
mezi postavami zpříma sedícími na krajích člunu jsou naházené další nafukovací
figuríny náhodně zaklíněné jedna do druhé v nepřirozených a zjevně
nepohodlných polohách. Více úhlů pohledu je zkrátka nutností.
Čínský umělec Aj Wej-wej celou výstavu ’Zákon cesty’, která
bude v Praze až do sedmého ledna, soustředí na dokumentaci a poukázání na strastiplné
cesty a osudy uprchlíků, mezi které ve svém životě již jednou také patřil. Aj
Wej-wej se proslavil zejména provokativními díly, která se znelíbila čínské
vládě, a proto byl prohlášen za nepřítele státu. V sedmdesátých letech se
přidal k avantgardnímu uskupení Hvězdy (Sing-sing), jejichž výstava byla na příkaz státu uzavřena. Později
se odstěhoval do USA, kde se nechal inspirovat a začal se více zajímat o
koncept readymade.
Výstava je mnohovrstevným, epickým
ztělesněním stavu lidstva: vyjádření empatie a morálního znepokojení umělce
tváří v tvář neutuchající, nekontrolované destrukci a krveprolití.[1] Procházím se po citáty pokryté zemi pod
obřím člunem navrženým přímo pro budovu Veletržního paláce, kde byli shromažďováni
židé za druhé světové války před jejich deportací, a tak tématu momentální
výstavy dodává ještě větší hloubku. To ostatně podtrhuje i fakt, že je
dvacátého června. Úterý. Normální den. Světový den uprchlíků.
Mezi citáty nacházím
některé od Havla i Kafky. Název celé výstavy koneckonců odkazuje k pojetí
Kafkova „zákona cesty (das Gesetz der Fahrt)“ Walterem Benjaminem
jakožto „cesty plné neočekávaných zvratů a narušení, jež rozptylují náhodná
spojení mezi východisky a cíli, přáními a jejich naplněním, ohlášením sdělení a
jejich přijetím“. Posledních několik citátů se mi téměř nedaří přečíst, jelikož
se musím krčit pod člunem, který se na této straně téměř dotýká země. Stísňující
pocit.
V prvním patře mě
nejvíce zaujme místnost připomínající second-hand. Na spoustě věšáků visí oblečení,
které nosili uprchlíci v řecké vesnici Idomeni. Podlaha pod nimi je pokrytá
zprávami o uprchlících, které Aj Wej-wej a jeho team sesbírali za několik let z náhodných
zdrojů na internetu. Odosobněné mediální sdělení jsou v kontrastu s autentickými
kusy oblečení. A tak se mlčky procházíme mezi věšáky. Soustředěně.
Když vycházím z galerie,
tak mi zase jednou připadá trochu snazší si pod čísly a mediálními hesly typu
’vlny, masy či záplavy uprchlíků’ představit konkrétní lidi a jejich osudy,
které se tolik liší od toho mého. Alespoň tedy zrovna teď. A nejspíš částečně i
přes jeden z již zmíněných citátů „Recognize
yourself in he and she who are not like you and me. / Poznej sám sebe v těch,
kteří nejsou jako já a ty.“ (Carlos Fuentes) pro mě Světový den uprchlíků
nabývá nového smyslu. A ve stopách oficiálního záměru tohoto dne se přidávám a
šířím nějaké to povědomí o vědomí lidskosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat