Jsem zmatená. Obě jsme.
Vycházíme z metra na Volgogradském Prospektu (podle
mapy blízko moskevského centra – ovšem v Rusku je blízko jiné než blízko
naše). Zdoláváme s kufry v rukách poslední schody a prudký studený
vítr nás pleskne do tváře (ano, je začátek června) a (ano, mám na sobě zimní
kabát). První, co upoutává naši pozornost jsou čtyři obří komíny,
z kterých divoce stoupá dým okamžitě splývající s šedou oblohou. ach
to industriálno
Vytahujeme telefony a snažíme se zorientovat, najít náš
hostel. Někde tu musí být. S drncajícíma kufry v závěsu procházíme
kolem večerek, kasín a trafik pyšnících se tunami reklamního smogu. Jsme tu
jediní turisti. Uvědomujeme si to my, všímají si toho o lidé kolem s cigaretou
v puse a alkoholem rafinovaně skrytým v hnědém pytlíku. První (a poslední)
ženy, kterou potkáváme, se rusky ptáme, kde tu je hostel. Díky jejímu návodu se
po chvíli ocitáme v ještě zapadlejší části už tak hodně zapadlé čtvrti.
Asfalt mizí pod nánosy bahna a vody. Drncání kufrů se mění v čvachtání
stejně rychle jako se mění naše očekávání. změna je život
„Kašleme na to, jedeme zpátky do centra a koupíme si nějakej
hotel s pěti hvězdama,“ říkám Emanuele zoufale. Míříme tedy zpět k metru,
když si všímám, že dveře do „BingoCasino“ zdobí docela nenápadná cedulka
s nápisem „Hostel“. bude sranda (?)
Ťukám na dveře, které z chodby plné umělých květin
vypadají jako recepce.
Ťukám znovu. Otevírá mi pán, který se buďto zrovna vzbudil
nebo si něčeho šlehnul. Oči rudý jak angorák a reakce … pomalé. „Máme tu
rezervaci, dvě lůžka,“ vysvětlujeme anglicky. Potom se snažíme i rusky. Bere si
naše pasy a začne úřadovat, ale po chvíli ho to zmůže, a tak si přivolá na
pomoc kolegyňku. Ta nám oznamuje, že musíme podepsat smlouvu, ale nemají pro
nás anglickou kopii.
Odmítáme.
Dostáváme anglickou kopii.
Po chvíli se dozvídáme, že karty neberou, a tak se vydáváme
do banky. „Nevykašleme se na to? Je to tu podezřelý,“ říká Emanuela zkoumající
na mobilu volná ubytování v Moskvě. Nakonec se rozhodujeme pokračovat.
Měníme si peníze a ubytováváme se.
Lehce prosmrádlý pokoj sdílíme s osmi dalšími dívkami,
většina z nich tam bydlí trvale. Hostel přímo u dálnice, rozlehlé
parkoviště všude kolem, spousty tmavých koutů – radši se neptáme, čím se naše
nové spolubydlící živí. Vyměňujeme si s Emanuelou váhavé pohledy.
Necháváme si kufry v pokoji a vyrážíme do Moskvy.
V Moskvě se v metru napojujeme na Wi-Fi, kde jí
mají výjimečně přístupnou i cizincům, kteří nevlastní ruské telefonní číslo. Hned
jak vystoupíme si jako správní turisti procházíme Rudé Náměstí, které bylo v roce
1991 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. Kromě Kremlu, ze kterého
jdou vidět téměř jen zdi, je náměstí prakticky plné památek – chrám Vasila
Blaženého, chrám Ikony Matky Boží Kazaňské nebo třeba Leninovo mauzoleum.
Nakonec se vydáváme do Státního historického muzea, ale po několika minutách
smlouvání o ceně, (jelikož jsme neměly ISIC a naše estonské studentské průkazky
se jim nezdály), zjišťujeme, že za hodinu zavírají. Stíháme tedy jen část
výstav, povětšinou pravěké a středověké vykopávky.
Rozhodujeme se, že zkusíme ruské pivo. Jenže to ještě
nevíme, že v centru Moskvy je to téměř nadlidský úkol. (Pokud tedy nejste
ochotní dát za pivo přes stovku). Lítáme od podniku k podniku. Přejíždíme metrem,
ale nakonec končíme v Burger Kingu. Vyčerpané, naštvané, ale s Wi-Fi,
která nám pomáhá se lépe připravit na zítřejší den. Tento byl velmi náročný.
V hostelu se mi spí překvapivě dobře. Moc to kolem sebe
radši nezkoumám, protože po švábech v Petrohradě přemýšlím tak, že je
lepší některé věci nevidět. Uprostřed noci mě však budí jedna z mých ruských
spolubydlících, která v hostelu nejspíš trvale přebývá. Vychrtlá blondýnka
se strhaným obličejem stojí u mé postele se špendlíkem v ruce, něco s ním
napichuje v ruce a rusky mě prosí o telefon. Ten její prý nefunguje.
Rozespalá a docela vyděšená cítím svůj Iphone pod břichem, a tak jí lámanou
ruštinou odpovídám, že mi v Rusku nefunguje. Pak už se mi tak dobře nespí,
ale do rána mám klid.
Hned po ranní sprše v umývárně, kde nejdou zavírat dveře,
se rychle vydáváme do ulic. Snídáme za pochodu a vydáváme se do „artsy“ čtvrti Moskvy,
kde se kromě streetartu, kaváren a karavanů s jídlem nachází také spousta
obchodů s místním značkami - HLEBOZAVOD. Celý komplex se nachází v prostorách
bývalé továrny na výrobu chleba. Kupuji si ledvinku, kterou už jsem měla
vyhlídnutou na Instagramu nějakou dobu, a pak si dáváme kafe a burger. No,
už jsem v Rusku navštívila i levnější místa.
Na celý den se k nám dnes přidává Ruska Alina. Bydlí už
několik let v Moskvě, a tak očekáváme, že nám ukáže nějaká nová místa.
Nakonec to však vypadá spíš tak, že provázíme my jí. O místě, které plánujeme
navštívit jako další, nic neví. Cestu k němu nacházíme my, Alina trochu
zmateně tápe. Izmaylovskiy Kremlin je na internetu označován jako ruský
Disneyland. Hahaha. To mě opravdu pobavilo, a to již při prvním pohledu na
kýčovitě barevné domy, avšak v žalostném stavu.
Rusko nejspíš není zavaleno tolika regulacemi jako země EU,
a tak do polorozpadlých budov postavených jen před deseti lety může kdokoli a myslím,
že i kdykoli. Polovina komplexu, který měl sloužit jako zábavný park, je
v dezolátním stavu. Druhá polovina je funkční a my v ní nacházíme
několik menších muzeí, bolševické plakáty a nejvyšší dřevěný kostel v Moskvě.
I když je to vše prvoplánově postavené, tak všechny ty barvy, kytičky a
ornamenty prostě baví. Fotíme a vycházíme do třetího patra jednoho z dřevěných
domů, abychom měly lepší výhled. Ten vzápětí doplňují šedivá sídliště v dálce.
kontrasty
Večer si dáváme levnou a vcelku i tradiční večeři v
samoobslužné MuMu, a pak se vydáváme do hospůdky. Tentokrát jsme připraveny. Přes
aplikaci Foursquare jsme si již včera našly bar Vse Tvoi Druzya, kde si v přítmí za
zvuku dubstepu dáváme pivo, nechutná mi.
Když se vrátíme do hostelu, tak potkáváme naší blonďatou
spolubydlící opilou, sedící uprostřed pokoje a vykřikující něco v ruštině.
Po chvíli si lehá do postele, křičí a za chvíli se křik promění ve vzlykání.
Když konečně zmlkne, tak uleháme a usínáme.
Budu se opakovat, ale opět usínám rychle a spí se mi dobře.
Jenže opět mě nad ránem budí vyžilá blondýnka, tentokrát se mě ptá, kolik je hodin.
„Pjať,“ říkám jí a otáčím se obličejem ke zdi. Opět už se mi nespí tak dobře.
Ráno ještě stihneme sledovat, jak paní na úklid nadává na
bordel, (který se skládá ze zbytků jídla, spodního prádla a knih), jež po sobě
nechala kanadská spolubydlící. Potom už si balíme kufry a s úlevou hostel
opouštíme. Nemáme v plánu se vracet.
Poslední den v Moskvě se rozhodneme strávit z části
v Puškinově galerii, která nás překvapuje tím, jak známé obrazy v ní jsou.
Od Corrota přes Renoira po Miro. Až mě překvapuje, že to není více propagované.
Rusové mají nejspíš těch světoznámých děl všude tolik, že už se s nějakým marketingem
moc nezaobírají. Procházím se v poloprázdné galerii, kde si vychutnávám
několik minut u obrazů Gauguina, a jediné, co mi momentálně k životu chybí
jsou popisky u obrazů v angličtině.
Je nám hrozná zima. Stejně se však prochází ulicemi Moskvy a
užíváme si poslední chvíle. Úplnou náhodou narážíme na sousoší „Children are
the Victims of Adults Vices“ od ruského umělce Mihaila Chemiakina, kterou
doporučuji všem budoucím návštěvníkům Moskvy. Veliké sousoší poukazuje na
důležitost podmínek, ve kterých vyrůstají děti po celém světě. Děsivě
vyhlížející figury obklopují dvě hrající si děti, a každá z nich reprezentuje
jeden druh „zla“, které negativně ovlivňuje vývoj dítěte.
Když se jdeme naposledy rozloučit s Rudým náměstím, tak
potkáváme místo plné květin a fotografií opozičního politika Borise Němcova,
který byl v roce 2015 zastřelen kousek od zdí Kremlu. Místo je i po dvou
letech po události plné svíček a květin.
Pomalu se přesouváme na nádraží, odkud nám za několik hodin
jede vlak. Nepohodlně se usazujeme v plné čekárně a čekáme. Noc ve vlaku,
kde máme dokonce lůžka, je naštěstí překvapivě příjemná a nikdo mě v půlce
noci neotravuje zvláštními dotazy. Z okna pozoruji rychle se míhající
tmavé siluety stromů. Vracíme se sice jen zpět do Petrohradu, ale stejně mi
připadá, že z Ruska odjíždím. Cítím trochu úlevu, ale částečně i
uspokojení. Bylo to prostě správně východně divočejší.
Žádné komentáře:
Okomentovat