V Moskvě je sranda, ale občas se bojíte






Jsem zmatená. Obě jsme.
Vycházíme z metra na Volgogradském Prospektu (podle mapy blízko moskevského centra – ovšem v Rusku je blízko jiné než blízko naše). Zdoláváme s kufry v rukách poslední schody a prudký studený vítr nás pleskne do tváře (ano, je začátek června) a (ano, mám na sobě zimní kabát). První, co upoutává naši pozornost jsou čtyři obří komíny, z kterých divoce stoupá dým okamžitě splývající s šedou oblohou. ach to industriálno




Vytahujeme telefony a snažíme se zorientovat, najít náš hostel. Někde tu musí být. S drncajícíma kufry v závěsu procházíme kolem večerek, kasín a trafik pyšnících se tunami reklamního smogu. Jsme tu jediní turisti. Uvědomujeme si to my, všímají si toho o lidé kolem s cigaretou v puse a alkoholem rafinovaně skrytým v hnědém pytlíku. První (a poslední) ženy, kterou potkáváme, se rusky ptáme, kde tu je hostel. Díky jejímu návodu se po chvíli ocitáme v ještě zapadlejší části už tak hodně zapadlé čtvrti. Asfalt mizí pod nánosy bahna a vody. Drncání kufrů se mění v čvachtání stejně rychle jako se mění naše očekávání. změna je život



„Kašleme na to, jedeme zpátky do centra a koupíme si nějakej hotel s pěti hvězdama,“ říkám Emanuele zoufale. Míříme tedy zpět k metru, když si všímám, že dveře do „BingoCasino“ zdobí docela nenápadná cedulka s nápisem „Hostel“. bude sranda (?)


Ťukám na dveře, které z chodby plné umělých květin vypadají jako recepce.
Ťukám znovu. Otevírá mi pán, který se buďto zrovna vzbudil nebo si něčeho šlehnul. Oči rudý jak angorák a reakce … pomalé. „Máme tu rezervaci, dvě lůžka,“ vysvětlujeme anglicky. Potom se snažíme i rusky. Bere si naše pasy a začne úřadovat, ale po chvíli ho to zmůže, a tak si přivolá na pomoc kolegyňku. Ta nám oznamuje, že musíme podepsat smlouvu, ale nemají pro nás anglickou kopii.
Odmítáme.
Dostáváme anglickou kopii.


Po chvíli se dozvídáme, že karty neberou, a tak se vydáváme do banky. „Nevykašleme se na to? Je to tu podezřelý,“ říká Emanuela zkoumající na mobilu volná ubytování v Moskvě. Nakonec se rozhodujeme pokračovat. Měníme si peníze a ubytováváme se.



Lehce prosmrádlý pokoj sdílíme s osmi dalšími dívkami, většina z nich tam bydlí trvale. Hostel přímo u dálnice, rozlehlé parkoviště všude kolem, spousty tmavých koutů – radši se neptáme, čím se naše nové spolubydlící živí. Vyměňujeme si s Emanuelou váhavé pohledy. Necháváme si kufry v pokoji a vyrážíme do Moskvy.



V Moskvě se v metru napojujeme na Wi-Fi, kde jí mají výjimečně přístupnou i cizincům, kteří nevlastní ruské telefonní číslo. Hned jak vystoupíme si jako správní turisti procházíme Rudé Náměstí, které bylo v roce 1991 zařazeno na seznam světového dědictví UNESCO. Kromě Kremlu, ze kterého jdou vidět téměř jen zdi, je náměstí prakticky plné památek – chrám Vasila Blaženého, chrám Ikony Matky Boží Kazaňské nebo třeba Leninovo mauzoleum. Nakonec se vydáváme do Státního historického muzea, ale po několika minutách smlouvání o ceně, (jelikož jsme neměly ISIC a naše estonské studentské průkazky se jim nezdály), zjišťujeme, že za hodinu zavírají. Stíháme tedy jen část výstav, povětšinou pravěké a středověké vykopávky.



Rozhodujeme se, že zkusíme ruské pivo. Jenže to ještě nevíme, že v centru Moskvy je to téměř nadlidský úkol. (Pokud tedy nejste ochotní dát za pivo přes stovku). Lítáme od podniku k podniku. Přejíždíme metrem, ale nakonec končíme v Burger Kingu. Vyčerpané, naštvané, ale s Wi-Fi, která nám pomáhá se lépe připravit na zítřejší den. Tento byl velmi náročný.



V hostelu se mi spí překvapivě dobře. Moc to kolem sebe radši nezkoumám, protože po švábech v Petrohradě přemýšlím tak, že je lepší některé věci nevidět. Uprostřed noci mě však budí jedna z mých ruských spolubydlících, která v hostelu nejspíš trvale přebývá. Vychrtlá blondýnka se strhaným obličejem stojí u mé postele se špendlíkem v ruce, něco s ním napichuje v ruce a rusky mě prosí o telefon. Ten její prý nefunguje. Rozespalá a docela vyděšená cítím svůj Iphone pod břichem, a tak jí lámanou ruštinou odpovídám, že mi v Rusku nefunguje. Pak už se mi tak dobře nespí, ale do rána mám klid.



Hned po ranní sprše v umývárně, kde nejdou zavírat dveře, se rychle vydáváme do ulic. Snídáme za pochodu a vydáváme se do „artsy“ čtvrti Moskvy, kde se kromě streetartu, kaváren a karavanů s jídlem nachází také spousta obchodů s místním značkami - HLEBOZAVOD. Celý komplex se nachází v prostorách bývalé továrny na výrobu chleba. Kupuji si ledvinku, kterou už jsem měla vyhlídnutou na Instagramu nějakou dobu, a pak si dáváme kafe a burger. No, už jsem v Rusku navštívila i levnější místa.





Na celý den se k nám dnes přidává Ruska Alina. Bydlí už několik let v Moskvě, a tak očekáváme, že nám ukáže nějaká nová místa. Nakonec to však vypadá spíš tak, že provázíme my jí. O místě, které plánujeme navštívit jako další, nic neví. Cestu k němu nacházíme my, Alina trochu zmateně tápe. Izmaylovskiy Kremlin je na internetu označován jako ruský Disneyland. Hahaha. To mě opravdu pobavilo, a to již při prvním pohledu na kýčovitě barevné domy, avšak v žalostném stavu.





Rusko nejspíš není zavaleno tolika regulacemi jako země EU, a tak do polorozpadlých budov postavených jen před deseti lety může kdokoli a myslím, že i kdykoli. Polovina komplexu, který měl sloužit jako zábavný park, je v dezolátním stavu. Druhá polovina je funkční a my v ní nacházíme několik menších muzeí, bolševické plakáty a nejvyšší dřevěný kostel v Moskvě. I když je to vše prvoplánově postavené, tak všechny ty barvy, kytičky a ornamenty prostě baví. Fotíme a vycházíme do třetího patra jednoho z dřevěných domů, abychom měly lepší výhled. Ten vzápětí doplňují šedivá sídliště v dálce. kontrasty




Večer si dáváme levnou a vcelku i tradiční večeři v samoobslužné MuMu, a pak se vydáváme do hospůdky. Tentokrát jsme připraveny. Přes aplikaci Foursquare jsme si již včera našly bar Vse Tvoi Druzya, kde si v přítmí za zvuku dubstepu dáváme pivo, nechutná mi.



Když se vrátíme do hostelu, tak potkáváme naší blonďatou spolubydlící opilou, sedící uprostřed pokoje a vykřikující něco v ruštině. Po chvíli si lehá do postele, křičí a za chvíli se křik promění ve vzlykání. Když konečně zmlkne, tak uleháme a usínáme.

Budu se opakovat, ale opět usínám rychle a spí se mi dobře. Jenže opět mě nad ránem budí vyžilá blondýnka, tentokrát se mě ptá, kolik je hodin. „Pjať,“ říkám jí a otáčím se obličejem ke zdi. Opět už se mi nespí tak dobře.

Ráno ještě stihneme sledovat, jak paní na úklid nadává na bordel, (který se skládá ze zbytků jídla, spodního prádla a knih), jež po sobě nechala kanadská spolubydlící. Potom už si balíme kufry a s úlevou hostel opouštíme. Nemáme v plánu se vracet.

Poslední den v Moskvě se rozhodneme strávit z části v Puškinově galerii, která nás překvapuje tím, jak známé obrazy v ní jsou. Od Corrota přes Renoira po Miro. Až mě překvapuje, že to není více propagované. Rusové mají nejspíš těch světoznámých děl všude tolik, že už se s nějakým marketingem moc nezaobírají. Procházím se v poloprázdné galerii, kde si vychutnávám několik minut u obrazů Gauguina, a jediné, co mi momentálně k životu chybí jsou popisky u obrazů v angličtině.


Je nám hrozná zima. Stejně se však prochází ulicemi Moskvy a užíváme si poslední chvíle. Úplnou náhodou narážíme na sousoší „Children are the Victims of Adults Vices“ od ruského umělce Mihaila Chemiakina, kterou doporučuji všem budoucím návštěvníkům Moskvy. Veliké sousoší poukazuje na důležitost podmínek, ve kterých vyrůstají děti po celém světě. Děsivě vyhlížející figury obklopují dvě hrající si děti, a každá z nich reprezentuje jeden druh „zla“, které negativně ovlivňuje vývoj dítěte.


Když se jdeme naposledy rozloučit s Rudým náměstím, tak potkáváme místo plné květin a fotografií opozičního politika Borise Němcova, který byl v roce 2015 zastřelen kousek od zdí Kremlu. Místo je i po dvou letech po události plné svíček a květin.



Pomalu se přesouváme na nádraží, odkud nám za několik hodin jede vlak. Nepohodlně se usazujeme v plné čekárně a čekáme. Noc ve vlaku, kde máme dokonce lůžka, je naštěstí překvapivě příjemná a nikdo mě v půlce noci neotravuje zvláštními dotazy. Z okna pozoruji rychle se míhající tmavé siluety stromů. Vracíme se sice jen zpět do Petrohradu, ale stejně mi připadá, že z Ruska odjíždím. Cítím trochu úlevu, ale částečně i uspokojení. Bylo to prostě správně východně divočejší.











Žádné komentáře:

Okomentovat