Velikonocujeme v Estonsku po estonsku

Sporák je plný. V naší malé kuchyňce je najednou možná až příliš lidí. Rozhodně je to poprvé, co jsme všechny vstaly ve stejnou dobu. Otevírám naší narvanou ledničku a vytahuji vajíčka schované někde hluboko za spoustou másel, mlék a jogurtů, veganství navždy. Začnu je neohrabaně rozbíjet o malou misku a kolem mě víří neustálé pardóny, jelikož všechny něco hledáme, něco potřebujeme a musíme si vzájemně uhýbat. Když se mi uvolní pánvička, tak na ní házím cibulku a vařím. Vaříme všechny. Jsou přeci Velikonoce, i když tentokrát v Estonsku.

Že je Estonsko nejméně pobožnou zemí v Evropě (my se držíme v těsném závěsu na druhém místě), jsem věděla. Nechala jsem se však zblbnout články na internetech, kde jsem se dočetla, že Velikonoce v Estonsku jsou doprovázeny spoustou tradic a Estonci je zkrátka řeší. Proto jsem byla překvapená, že týden před Velikonoci jsem ve výlohách zahlédla sotva dvě vajíčka. Obzvlášť, když to srovnám s Českem, kde Velikonoční výzdobu někdy necháváme pro jistotu celý rok, protože komu se to chce pořád měnit. Navěsím vejce na stromeček a jedu Velikonoce, Vánoce… pohoda.

Zatímco v Česku je potenciál Velikonoc, co se týče nakupování a reklam, zcela využit. V Estonsku se zdá, že Velikonoce patří spíše za zavřené dveře. Již ve čtvrtek by měla být konzumována pouze lehčí jídla a člověk by se měl připravit na velký pátek, kdy se zůstávalo a docela i stále zůstává doma. Neděle se vyznačuje dlouhým obědem, malováním vajec, které Estonci následně poschovávají a hledají nebo si je prostě porozdávají. Podle estonského lidového kalendáře mají barvy na vejcích svůj význam: růžová – jemnost, zelená – naděje, šedá – vyváženost, žlutá – lež a modrá – věrnost. Holky dají klukům na výběr a podle toho poznají jejich charakter.

 S vejci se toho dá ale dělat víc. Kromě toho, že je barví většinou přírodním způsobem, a to třeba ve šťávě z řepy nebo v cibulových slupkách, tak s nimi hrají hry. Například se snaží nakřápnout vejce jeden druhému nebo si s nimi kutálejí, hezké. Na vesnicích pak hoši vyráběli dívkám houpačku, na které pak holky strávily nedělní odpoledne. Já mám houpačky ráda, ale pro dlouhém a velkém obědě může být odpolko strávené na houpačce náročné.

Ještě víc to komplikuje fakt, že i když by měli Estonci o Velikonocích pořádně uklidit po tuhé zimě a přivítat hezké počasí, tak většinou není moc co vítat. Letos nám třeba celý víkend sněžilo, a tak jsem houpačku vynechala, postavila si tulipány za okno a představovala si sluníčko. ach

Během našeho nedělního brunche, kdy jsme si se spolubydlícíma sedly, pojedly a dodržely alespoň jednu velikonoční tradici, jsme si kromě estonských tradic vykládaly i o těch z našich zemí. A já jsem se trochu nudila. Všude se hledají čokoládová vejce schovaná po zahradě a pak či předtím se jde do kostela. Zato české mrskání vzbudilo emoce. Nejprve nechápavé, později spíš pobavené. Ještě trochu víc je rozesmála fotka, kde jsme se minulé roky s kamarádkami převlékly za kluky, abychom si taky něco vykoledovaly. To se mi letos nepodařilo.

Zatímco jsme do sebe rvaly vajíčka, rizoto a palačinky, tak jsem si připomněla, že jsem kdysi Velikonoce měla ráda a brala je v potaz. Posledních několik let jsem si jich ale nějak zapomněla všímat. A holky s jejich energickým přístupem k dodržování tradic mě vlastně dokázaly naladit na velikonoční vlnu, kterou jsem dávno zapomněla někde v dětství.