Jak (ne)cestovat v Estonsku

Sedím na zemi s notebookem v klíně a začínám pomalu panikařit. Ostrov Saaremaa – žádný bus, Narva – naprosto nevyhovující čas, Soomaa – žádný bus, Čudské jezero – chabé spojení a do Lahemaa Národního parku to trvá věčnost. Po téměř dvou hodinách hledání se seznam destinací, na které se ovšem z Tartu veřejnou dopravou nedá dostat, stále rozšiřuje. Ztrácím naději. Smiřuji se s tím, že toho rodiče z Estonska moc neuvidí. Již téměř v depresi mi svitne naděje v podobě soukromníků, kteří půjčují auta za přijatelné ceny. Píšu. Dostanu odpověď. Zaplatím. Jdu si pro klíčky. A další den vyrážíme.

Sice už v Estonsku bydlím víc než dva měsíce, ale stejně nemůžu říct, že bych ho procestovala. A velikost země za to v tomto případě nemůže. Můžu za to já a má tendence cestovat do zemí kolem, namísto abych pořádně prozkoumávala to, co mám hned u sebe. Byla jsem v Rize, byla jsem dvakrát ve Finsku, pojedu do Švédska, Vilniusu a Ruska, a tak mi na túry po Estonsku nezbývá tolik času, kolik bych si přála. Můj přístup ale neovlivňuje pouze touha mít na insta co nejvíc navštívených zemí, ale taky fakt, že se po Estonsku bez auta sakra špatně cestuje. A cestovním průvodcům nevěřte, věřte mně. amen

Když už se někam dostanete jindy než ve čtyři ráno, tak se pak nedostanete zpátky. Estonci s domečkama rozházenýma po lesích a lukách jsou prostě na autech závislí. Trn z paty, (jak se říká, haha), vám ovšem vytrhnou lidi, kteří jsou ochotní vám za poplatek propůjčit na několik dní své auto. (odkaz na stránku: zde) To jsme s rodiči taky udělali a mohli jsme výletit po podle mě krásné, i když velmi rovinaté krajině.

Síť silnic není hustá a aut jsme také moc nepotkali, přeci jen je těch Estonců málo. Poměrně málo je bohužel také značení, což občas může způsobit nepříjemnosti. My jsme Národní park Soomaa chvíli hledali. Chvilka se nakonec protáhla na dvě hodiny, kdy jsme v jednu chvíli uprostřed lesa v našem půjčeném autě ladně zapadli do bahna a kameny naleštili podvozek. Musím ale říct, že jsme si za naše hrátky v bahně mohli spíš sami. Jezdit podle kompasu se ne vždy vyplácí.

Nakonec se nám vyplatilo držet se asfaltových silnic, a tak jsme téměř 400 kilometrů čtverečních veliký park Soomaa našli. A stálo to za to. Úzké dřevěné lavičky nad rašeliništěm, sluníčko střídající se se sněhovými vločkami a naprosté ticho. Na celé stezce jsme potkali jen další dvě skupiny turistů, které stejně jako my nevydržely čekání na jaro, které je tu prostě v nedohlednu. Výlet jsme uzavřeli v Pärnu, protože moře. hashtagčešství

Den nato jsme se rozhodli pokračovat výhradně po asfaltkách, a tak jsme jeli k Čudskému jezeru, kterému Estonci říkají „Peipsi“. Obří jezero jsme našli a tichem obklopeni jsme se kolem něj taky prošli. Navštívili jsme městečka Mustvee s hezkých pravoslavným kostelem a Kallaste s červenými útesy, zběhlým psem a krásným hřbitovem. Výlet jsme završili v Alatskivi, kde jsme si dali rybu a prošli si zámecký park s výhledem na jezero i čápa. A jako vždy v Estonsku… nám byla zima.

S krátkou zastávkou v myčce jsme se vrátili do Tartu. Odevzdali jsme klíčky. Poděkovali. A šli

na pivo. hashtagčešstvíDVA

Abych to na závěr stručně shrnula, tak po Estonsku cestovat autem, autem a autem. A nebo na kole. V úvahu přichází i loď. Autobus doporučuji mezi Tartu a Tallinem. Z Tallinu samotného se pak veřejnou dopravou do pár míst dostat dá, ale jinak je to bída.
Metro nemají. Tramvaje jen v Tallinu a vlaky jsem nezkoušela.
Tak.

Hledání spojů po Estonsku: zde