Máš Parkinsona? Jsi nervózní? Jsi v pohodě? Buď v klidu,
ne? Je ti dobře? Máš absťák? Bojíš se? Bolí tě něco? Tyhle otázky jsou jen
zlomkem toho, čím jsem zhruba od jedenácti bombardovaná ze všech stran a podstatně častěji než obyčejní lidé. Tím obyčejným člověkem potom myslím toho, kterému se
neklepou ruce ve dne a možná vlastně i v noci tak, jako mně.
Asi v jedenácti se mi po mém nejspíš prvním stresujícím
období začaly klepat ruce. V rodině se nikdo moc nezděsil, táta to má taky,
a to rovnou po svém tátovi. Příčina? Nejasná. A přes několik neurologů, pár
druhů prášků, bylinek, cvičení, čarodějnic i jiných léčitelů mi je dnes dvacet
a palba otázek stejně jako třes neustala.
Třesu se ráno, třesu se po obědě a třesu se večer. Někdy
míň, někdy víc. Za těch zhruba devět let jsem už leccos vypozorovala. Třeba, že
po Monstru se nenajím. Po sportu na sebe nedokážu nevylít vodu, kterou piju (to
je vlastně fajn). Ráno se při čištění zubů nemusím snažit, třes totiž funguje
jako elektrický kartáček. A káva před testem není dobrý nápad, jelikož mé písmo
se proměňuje v runy. Takže ano, rána, kofein a únava mé ručky značně
zneklidňují. To však neznamená, že odpočatá a bez kávy mám ruce pevné jak
chirurg. Klepou se pořád. A lidi si toho všímají.
Lidi jsou totiž zvědaví. Já jsem taky zvědavá (možná dokonce
nadprůměrně). Klademe otázky, když něčemu nerozumíme nebo nás něco zajímá. A
tak dává smysl, že můj abnormální třes vyvolává v lidech chtíč se ptát.
Taky je ale pravda to, že ne každý se ptát umí.
„Máš Parkinsona nebo co?“ zeptal se mě kamarád se smíchem,
když jsem se snažila vyndat horkou čokoládu z automatu. V tu chvíli
jsem si opařila ruce a z nápoje mi zbyla zhruba půlka. S trochu živějšíma
rukama žiju už dlouho a většinu času to nevnímám. Jakmile mě však na to někdo
upozorní, tudíž se na mé ruce kouká, tudíž se na ně začnu koukat já… tak mé
horní končetiny pohltí neexistující elektro šoky a já je proto většinou ve
spěchu pokládám na něco pevného. Třeba svá záda. Přesto však několik vylitých
čajů a spousty opařené kůže mým zvídavým kamarádům, známým či kolegům
odpouštím. Já bych se nejspíš zeptala taky. I když určitě jinou a ohleduplnější
cestou.
Vím, že odpouštět je božské, ale trochu větší problém mi to
dělá u lidí, kteří mě znají. Vědí, že sakra nevím, proč se mi klepou. Že s tím
nic dělat nemůžu, i když se snažím. A že to většinou neznamená, že jsem nervózní.
A už vůbec nikdy to neznamená, že jsem na drogách. Ale stále mají potřebu to
komentovat. Věnovat tomu pozornost. Srandovat o tom. A nechápejte mě špatně. Já
sama si z toho občas srandu udělám, není to konec světa, žiju a snad i
přežiju. Jenže v některých situacích to není zrovna příjemné.
Třeba když platíte v obchodě, prodavačka vás trochu nervózně sleduje, jak
vytahujete bankovku z peněženky a váš kamarád vedle vás pronese, že se
třesete jak stará bába. Hahahaha, rofl. Směju se ještě teď. A ano, to se stalo.
Je mi jasné, že v tom nejsem sama. Naopak. Je nás
hodně. Asi bychom měli udělat nějaké sdružení za lepší zacházení s lidmi,
kterým se klepou ruce. Nějakou kampaň a hodně hashtagů. #milujsveruce
#třesnostress #třesjesexy
Já to však nevzdám a budu své okolí umírňovat a navádět k taktu
a ohleduplnosti i bez kampaně.
Někdy se holt ze zdánlivě nevelkého občas až humorného problému
stává nepříjemnost častěji, než si mnozí uvědomují. Takže se omlouvám za
překlepy, ale ráno jsem měla kafe, tak se těžko trefuji do klávesnice.
fieFGůfgw.ef jfz
mír
Žádné komentáře:
Okomentovat