Hledám cestu k rozmanitosti

"Co vlastně je Evropská unie?“ Když jsem uviděla tento titulek, tak jsem zajuchala. Evropská unie je neuvěřitelně komplikovaný a pro většinu smrtelníků nejasný pojem. (Pro některé bohužel mylně jasný.) Ani dva ukončené předměty mi příliš nepomohly se v EU zorientovat. Tak jsem si říkala, že by se mi hodilo nějaké zjednodušené, ucelující vysvětlení. Právě jsem článek dočetla. Odpověď na otázku stále nevím. Celý článek byl o tom, jak se učenci dohadují, co Evropská unie vlastně je. Každý se snaží prosadit svou definici, do které mnohdy projektuje i určité své očekávání či sny. Na konci čtenářovi nabídnou jen hordu definic a vyber si. Ještě daleko před koncem článku jsem pochopila, že odpověď na lehce „clickbaitový“ titulek se nedovím. Spíš než definice a odborné termíny mě však zaujal fakt, s jakou urputností se učenci snažili nějaké to jasné vymezení nalézt. A vlastně i to, jak urputně jsem se ho snažila nalézt já sama.

Člověk obecně rád věci pojmenovává, (moderněji řečeno) nálepkuje. Většinou si to vysvětlujeme tak, že nám to pomáhá vyznat se ve světě kolem nás. A ono vlastně jo. Nálepkuje i náš mozek, který věci kolem nás zařazuje a škatulkuje. Člověk tímto způsobem pak funguje nejen při primitivních úkonech, ale přenáší to i do svého sociálního života, kdy se snaží za každou cenu přiřadit lidem skupinu, kam patří. Nezařazené jevy jsou totiž matoucí. Zneklidňují. My nechceme být zneklidnění, chceme být schopni pojmy uchopit. Lépe se pak o nich mluví, píše. Máme jasněji vymezené hranice a je pro nás jednodušší ať už třeba hipstera, politika, cestovatele nebo třeba debila rozpoznat od zbytku zas jinam zařazené populace.

Jenže pokud nám něco dělá příliš velké těžkosti rozpoznat a definovat, existuje to vůbec? Tak třeba takový hipster. Existuje nějaký hipster? Nemáme přeci žádný seznam znaků, který pokud naplníme, tak se zařadíme mezi hipstery. (Retro brýle – ano. Iphone – ano. Krabicové víno – ano. Tetování s tymiánem – ano. Filtrovaná káva – ano. Hipster – ano.) Ne, nic takového není (uf, zatím). Jasné vymezení tudíž neexistuje. Tak jsem teda hipster? Je jím moje kamarádka? Je to vůbec někdo nebo je to jen slovo bez obsahu? Mění se naše škatulkování v určování toho, co je, nebo není? A funguje to i opačně? Začne pro nás něco existovat až v momentě, kdy to pojmenujeme? Nejspíš částečně. Moje kamarádka sepsala do článku dvacet tři emocí, které lidé cítí, ale nejsou schopni je pojmenovat (odkaz na článek: zde). Hned první z nich byla emoce nazvaná Sonder a definovaná jako „Uvědomění si, že každý kolemjdoucí má život stejně komplexní a intenzivní jako já sám.“ Další je třeba Jouska, což je „Hypotetická konverzace, kterou si až chorobně přehrávám ve své hlavě.“ Jako poslední příklad uvedu Lachesism, což je „touha být přítomen katastrofě“. Když jsem si tu změť všemožných definic emocí přečetla, tak jsem si uvědomila, že podstatnou část pociťuji. To ale neznamená, že před přečtením článku neexistovaly. Cítila jsem je, akorát jsem je neměla pojmenované. A ano, dá se i říct, že jsem jim nerozuměla tak dobře, jako jim rozumím teď. A jestli mě rozpoznání nových emocí někam posunulo… těžko říct.

Přirozeně se snažíme zorientovat nejen ve světě kolem nás, ale také v nás samotných. A jak jinak, než naším věrně známým způsobem. Definujeme. Pokoušíme se vymezit to, kdo jsme a kam to vlastně patříme, do jaké škatulky. A to nejlépe do posledního detailu, (kterým mohou být třeba výše zmíněné nově poznané emoce). Jenže ono to stejně jako u té Evropské unie nějak nefunguje. Člověk se následně začne ztrácet v obrovském množství informací, které není schopný zpracovat do smysluplného celku a ten celek ještě zařadit do nějakého celku nadřazeného tomu našemu, nezbyde mu pak nic jiného než se s tím smířit nebo zneklidněně tápat dál.

Možná by stálo za to zkusit prostě jinak přemýšlet. Nelpět na škatulkách, nálepkování, vymezování či pojmenovávání všeho kolem nás. Snažit se rozumět částem. Všímat si souvislostí. Netrvat na kauzalitě, množinách a členství v nich. Brát toho člověka v divným svetru s flat white v ruce prostě jen jako člověka s divným svetrem, co má rád flat white. Nemusí mít přeci nutně něco společného s tím potetovaným „jablíčkářem“ vedle. Stejně tak EU není konfederace ani federace, ale prostě Evropská unie, ve které pracuje spousta různých lidí s odlišnými úkoly i svetry. Na mě to totiž působí tak, že škatulkování nám ubírá tolik energie, že nám už nezbývá žádná na to, abychom si zkusili najít cestu k uklidnění a porozumění sobě samým či stále složitějším věcem kolem nás naší alternativní cestou, i když třeba trochu šáhlou. V rozmanitosti je síla, a to platí nejen pro věci, lidi a události kolem nás, ale také pro cesty, kterými je poznáváme.