Svět by byl milejší, kdybychom se nemuseli loučit. Ale my se
možná ani loučit nemusíme. Prostě odejdu z místnosti a nevrátím se na
delší dobu než ostatní očekávali. Nebo to třeba i očekávali, ale prostě tomu
nevěnují pozornost a já taky ne. V životě to tak přeci chodí. Potkáváme
lidi, které uvidíme znovu až za několik někdy i desítek let nebo třeba nikdy.
Kdybychom se měli s každým loučit, tak bychom téměř nestíhali nic jiného.
Navíc bychom se nejspíš utopili v slzách, nostalgii a beznaději.
Dneska jsem se zase loučila s mým nejmilejším Matějem.
Bylo tomu tak i před měsícem, když jsem odjížděla na Erasmus. Dneska naopak on
odjížděl z mého Erasmu. Myslela jsem si, že to podruhé bude snazší.
Nebylo. Člověk si zase masochistickým způsobem snaží v hlavě představit a
spočítat ty desítky, stovky hodin, které strávíme jeden bez druhého. Přehrává
si poslední momenty a nechápe, jak může čas utíkat tak rychle. Vždyť ještě
přesně před devadesáti minutami jsme spolu seděli v kuchyni a před dvaceti
čtyřmi minutami jsme jedli spokojeně čínu.
A taky ten strach. Při každým loučení mě zavalí strach, že
něco neodvratně končí.
„Buď na sebe opatrný!“ říkám.
„Co když se něco pokazí a my už se nikdy neuvidíme?! Čas
plyne nejen rychle, ale i neodvratně,“ honí se mi v hlavě a pudí mi to
slzy z kanálků.
„Už bychom nikdy
neměli šanci se loučit,“ zavírám za ním dveře a vracím se do pokoje.
„No, není to vlastně senzační, že máte někoho, s kým vám
stojí za to procházet takovým trápením, jako je loučení?!“ opírám se o zábradlí
a brečím.
Brečím.
Dělám si instantní polívku.
Usínám.
Žiju.
Žádné komentáře:
Okomentovat