Chutná mi to. Zakusuji se podruhé, potřetí. Začínám hltat.
Nikdy mi nešlo jíst pomalu. Obzvlášť, když mám takový hlad jako právě teď. Obří
cosi ve tvaru dürum kebabu mi mizí pod rukama. Doporučila nám to naše
hostitelka, která nás nechala na jednu noc přenocovat ve svém bytě
s krásným výhledem na helsinské střechy. Dobrota, kterou právě dojíždím i
po své italské kamarádce se jmenuje „Sushi Burrito“ a je to prostě obří sushi
rolka. Proč se Japonsko a Mexiko setkávají zrovna v Helsinkách nevím.
Dlouho nad tím nepřemýšlím a cpu do sebe další dávku lososa.
Do Helsinek jsme přijely, teda vlastně připluly,
z Tallinu. Prvním zklamáním naší cesty bylo už to, že jsem na lodi
nedostaly jídlo zadarmo. Mé italské spolucestující a spolubydlící to totiž
řekli nějací kamarádi. Těm jsem vděčná za pokaženou plavbu s prázdným
žaludkem. Snažily jsme na naše škrundající břicha a poměrně veliké vlny
zapomenout hraním karet, námořnická klasika. Kolem nás pobíhali lidi
s barely piva a jiného alkoholu, další námořnická klasika. Oni si ale
alkohol vezli do Finska. Tam by za něj totiž zaplatili nejméně dvakrát (spíš
pětkrát) tolik.
Loď zastavuje. My si nandáváme rukavice, čepice a balíme se
do šál. Hned vytahujeme mapy a míříme k naší hostitelce. Cestou míjíme
ucházející moderní bytovky, spousty běžců a moře. A na moři lodě. A na lodích
vlajky, které jsou většinou pirátské. Některé teda i finské.
 |
| (zleva) Linda, Carla, Emanuela, Zuzana |
Po dvaceti minutách už stojíme všechny čtyři ve výtahu pro
dva a nervózně nasloucháme vrzání, které naše stoupání do sedmého patra provází.
Ťukáme na dveře a otvírá nám usměvavá brunetka. „Tak která jste která?“ ptá se
hned Nilza a staví vodu na čaj. Proces představování nám komplikuje fakt, že
jsme každá z jiné země. „Amerikočeskoitalskoněmecké“- řekla bych. Usedáme
s čajem kolem stolu, debatujeme a rozhlížíme se po stylově vybaveném a
velmi prostorném bytě. Po chvíli se k nám přidává spolubydlící Nilzy:
„Můžete spát u mě v pokoji. Já půjdu k našim,“ nabízí a my přijímáme.
Miluju couchsurfing.
Mapu máme v kapse (doslova) a vyrážíme do města. První
kostel, druhý kostel. Potom to trochu změníme a navštívíme kapli. Jeden
nákupák. Další nákupák. Lidl. Drahý, drahý, drahý. Zavřený, protože víkend.
Stejně drahý.
Po zhruba dvou hodinách už je nám docela zima a viděly jsme
vše, co lze zvládnout v Helsinkách pěšky a hlavně zadarmo. Zastavujeme se
před nákupním střediskem a vytahujeme svačiny. „Připomíná mi to Oslo,“ říkám
holkám a rozhlížím se kolem sebe po moderních budovách, kterými jsme obklopeny.
„Čekala jsem tu nějaké historické centrum,“ poznamenává Carla a zakusuje se do
chleba se sýrem. Pomalu se vydáváme zpět do našeho jednonočního bytu. Tam zase
trochu čaje. Karet. A k večeři sushi burrito za deset euro. Ale spalo se
mi krásně.
Druhý den prší, tak se rozhodujeme pro galerii moderního umění
– Kiasma. Foťák už mám skoro vybitý, ale stejně bleskám. Nejvíc jsem nadšená ze
samotné budovy galerie od amerického architekta Stevena Holla. Vše
zaoblené, asymetrické a přesto perfektně do sebe zapadající. Viděly jsme také
dvě výstavy, které se obě zabývaly nesnázemi světa. Jedna skrz fotografie
fotografky Meeri Koutaniemi, které zobrazovaly třeba dívky, jež si prošly dívčí
obřízkou nebo byly poleptány kyselinou. Druhá výstava byla daleko abstraktnější.
Různé zdánlivě náhodné objekty povalující se po bílé rozlehlé místnosti mi ze
začátku moc smysl nedávaly. Poté, co jsem si vzala brožurku, tak mi smysl dávat
začaly. Alespoň teda částečně. Co vám by řeklo obří struhadlo nebo blikající
rychlovarná konvice?!
 |
| Vnitřek galerie moderního umění Kiasma |
 |
| Mapa světa ze skleněných kuliček hýbajících se podle dupání návštěvníků |
 |
| Součástí výstav byly i ostnaté dráty |
Bereme batohy na záda a míříme se rozloučit s naší
hostitelkou. Dostáváme od ní koláč, chutná nám. Potom už se jen líně narveme
naposledy do výtahu a vržeme dolů, potom do přístavu a nakonec do lodi.
Zabíráme si stůl hned u okna, abychom si mohly s povzdechem naposledy
prohlédnout Helsinky, do kterých se na nějakou (dlouhou) dobu podívat
neplánujeme. Žít v Helsinkách zní až pohádkově. Nájem vám doplatí stát,
platy jsou vysoké, vyžití pro člověka s penězi určitě bohaté. Pro obyčejné
turistky na budgetu a dovolím si tvrdit, že i pro turisty obecně, jsou však dva
dny strávené v Helsinkách zážitkem hezkým, avšak dostačujícím. Věřím, že
bychom kromě námi navštívené galerie našly i další zajímavé muzea, ale
studentský vstup za deset euro (někde i vyšší) by mě asi brzo přivedl na
mizinu. Proto Helsinkám děkuji a zavřete oči. Odcházím…
 |
| Nádraží v Helsinkách |
Žádné komentáře:
Okomentovat