A je to. Nakládám hordy hadrů, kosmetiky a nějaké ty
pánvičky, hrníčky, mističky do obřího kufru a cestou zasněženou Prahou se melancholicky naposled (na
dlouhou dobu) rozhlížím. Pak už celá propocená pokládám „kufřík“ na pás a
začínám se modlit, aby mi ho polské aerolinky někde neztratily. Mám tam celý
svůj život, který teď na čtyři měsíce putuje i se mnou do Estonska. Tedy malé
země na pro někoho východě pro druhého severu Evropy a pro mě prostě jen daleko
od domova.
Cesta jde hladce, vyspím se při ní sladce a občas i napíšu
matce. Konec rýmování. Do Tartu, které na několik měsíců obohatím svou
přítomností (haha), přijíždím z Tallinnu po víc jak dvanácti hodinách na
cestách. Koleje nacházím rychle a stejně rychle se na nich také ubytovávám.
Naštěstí mají výtah.
Prázdno. To je první věc, která mě napadá, když vcházím do
našeho „bytečku“, kde sdílím kuchyni a koupelnu s dalšími pěti holkami a
pokoj s jednou z nich. Nikdo tu není. Nikdo mě nevítá. Vyhrnuju
roletu a mžourám ven do tmy. Vůbec se neorientuju, na kterou stranu se vlastně
dívám. V rohu okna je nalepená samolepka holčičky, která smutně vyhlíží z okna.
To jsem teď asi já. Stejně jako to byl ten, kdo ji sem nalepil. Pořád čumím z okna
a nechápu. „Čtyři měsíce,“ rezonuje mi v hlavě momentálně spíš jako
nepředstavitelný prázdný pojem. Asi se tu poseru.
Jsem v pohodě. Náš byt se začíná plnit. První společná
večeře u kulatého stolu s Američankou, Němkou, Italkou a Francouzskou mě
naplňuje příjemným pocitem, že to tu přeci jen nějak zvládnu. Pochutnávám si na
rozvařených těstovinách za dvacet centů a užívám si trochu toho „multikulti“ rozhovoru.
Mám tu kamarády. Teda alespoň jednoho určitě, protože mi už
druhý den mého pobytu přijíždí kamarádka z Česka. Okamžitě zapadá do
dynamického potkávání se s dalšími erasmáky, kteří stejně jako já bydlí na
kolejích, moc se ještě neznají a nemají během takzvaného orientačního týdne, co
dělat. Síla sociálních sítí mě drtí. Po pár hodinách mezi erasmáky si vypínám
zvuk na mobilu, protože nové skupiny a chaty jsou terčem nekonečné palby
otázek, poznámek, návrhů a oznámení. Moc to nečtu. Ale cítím se toho být
součástí. Docela fajn pocit.
Vše jde pomalu. Usínání, čas, internet, zapamatovávání si
jmen i naše parta zkoumající nové město. Začínám se pomalu orientovat v ulicích
i v novém školním systému. Židle u mého pracovního stolu se mi zdá
pohodlnější než na začátku. Zvykám si. Na
svém kalendáři neodškrtnu ani čtyři dny a už jedu na výlet do Tallinnu, kde nás
provází můj kamarád. Bloumáme historickými ulicemi Tallinnu a ujídáme tradičně
ochucené oříšky, protože jsou na ochutnávku zdarma. Z vyhlídky Tallinn
působí trochu jako menší Praha, je plný věžiček i červených střech. Jen to moře
v pozadí ho prozrazuje. A my se po asi stovce čajů, které nás trochu
rozehřály, vydáváme k němu. Protože prostě moře.
Studený vítr mě šlehá do tváře a já se přes něj snažím
dohlédnout až na Helsinki, které jsou zabořené kdesi za mořem v šedé neprostupné
mlze. Již skoro vybitým foťákem kolem sebe bleskám (tedy bez blesku) do všech
stran. Opuštěná hala a vyhořelý klub pár metrů od menšího přístavu můj foťák už
vyčerpají natolik, že ho ukládám a začínám své okolí konečně zkoumat i bez
objektivu.
Zpět do Tartu se vracíme pohodlným autobusem a s chutí se
tam zas vrátit. Překvapuje mě, že mě vlastně blížící se začátek semestru těší.
Scházíme se večer s pár lidmi a při svíčkách, čaji a sušenkách rozjímáme
nad zítřejším dnem, kdy jde většina z nás poprvé na některý z předmětů.
Nevím, co čekat. Nastavuji si budíka, škrtám na kalendáři další den a zalézám
do postele. Čas utíká pomalu a já usínám rychle. Konečně.
Žádné komentáře:
Okomentovat