S hlavou zabořenou hluboko v šále celá promrzlá mířím
s kamarádkou Alex k docela nenápadným dveřím v pražských Holešovicích.
Před dveřmi pokuřují dvě ženy. „Ahoj, Léno,“ zdravíme jednu z nich, kterou
je umělkyně Léna Brauner. Jindy by mě setkání s momentálně populární
malířkou asi překvapilo, ale jelikož zrovna ve Vnitroblocku vystavuje svou
nejnovější kolekci obrazů, tak jsem to trochu čekala.
Hned při prvním rozhlédnutí se po originálně řešené
prostorné místnosti, kde dřív byla továrna, parkoviště a následně i sklady, si
všímám retro nábytku a také několika děr a otvorů ve zdech, které dovolují
mrazivému vzduchu do Vnitroblocku pronikat. „Vytopit je to sakra těžké,“
přiznává Michal, který se na stavbě a celém projektu podílí. Sedáme si s Alex tedy k jednomu
z mnoha stolů rozmístěných po celé místnosti. Některé stolečky jsou
umístěné mezi kolekcemi oblečení od drobných designérů, všechno je samozřejmě
sladěné, aby to nerušilo celkovou atmosféru. Černobílé kolekce, retro kola a
stylové hipsterské bločky nesmí chybět.
„Celá naše parta si zakládá na zážitcích, to je a bylo
hlavní myšlenkou jak Vnitroblocku, tak Kavárny, co hledá jméno, kterou máme v Praze
na Andělu,“ dodává dlouhovlasý Michal. „Chceme, aby z tohoto prostoru,
který má určitou historii, návštěvníci cítili atmosféru a odnesli si kromě
dobrého pocitu i určitý zážitek. Snažíme se být originální,“ říká s úsměvem
Michal a rozhlíží se spokojeně po Vnitroblocku.
Za barem uprostřed místnosti pobíhá stylově oblečená obsluha.
Dávám si filtrovanou kávu a snažím se nasát tu proklamovanou atmosféru. Kabát
sice sundám, ale po chvíli ho měním za příjemnou deku. Ano, vytopit tak velký
prostor těžké je. Rozhovor s energií nabitou Alex prokládám rozhlížením se
po celém Vnitroblocku. Je to bezesporu inspirativní místo, připomíná mi to
Berlín nebo budapešťské ruin puby. Obrazy Lény Brauner, které dočasně visí na
zdech po celé místnosti, se sem perfektně hodí. Na většině z nich se
éterická dívka (zřejmě víla) mazlí s jiným zvířetem. Od lišky až po
lenochoda. Sama upřednostňuji ty obrazy, kde se Léna nebála pohrát si s až
zoofilním nádechem. Ostatní jsou na mě možná až moc „hezoučký“.
„Dřív jsem se sem bála jít, nevěděla jsem, jestli jsem dobře
oblečená,“ směje se Alex a já uznávám, že zákazníky i obsluhu bychom mohli souhrnně
nazvat… no, asi hipstery. (A ne, vlastně nevíme, jak vypadá takový prototyp
hipstera.) Člověk, který zrovna nepracuje na novém eco-friendly startupu nebo z tašky
nevytáhne diář Doller by si zde mohl připadat až skoro zbytečně, nudně. Vedle
nás se u stolů střídají skupinky často hodně vousatých (v případě mužů) mladých
lidí, kteří se hlasitě baví o svých projektech, poklidně něco sepisují do svých
Maců nebo navrhují nové kolekce oblečení či obrazů. Normálka. „Ahoj, já jsem ze
Ztohoven,“ zaznívá od vedlejšího stolu. Tady si prostě člověk bez příslušnosti
v nějaké aktivistické skupině či neziskovce příliš nezadá. Pokud teda není
„alespoň“ umělec, no.
Ještě, že ta káva je tak příšerně močopudná. Díky tomu můžu
každou půlhodinku odběhnout na stylové záchody, kde si ruce neutírám v řezavých
zelených utěrácích, ale v navoněných bílých ručníčkách. Považuji to za součást
Michalem zmiňovaného zážitku. Ten se bezesporu prohloubí i plánovaným
rozšiřováním podniku na střechy a do uličky, která je bezprostředně vedle již
využitého prostoru. „Chceme tam mít třeba i tetovací a nahrávací studio,“
prozrazuje Michal.
Ještě než po několika příjemně strávených hodinách v pohodlném
křesle a ve skvělé společnosti odejdeme, tak popadám foťák a zběsile se snažím
zachytit, jak fotogenický ten prostor kolem mě je. Už se těším na další
návštěvu, ale než k ní dojde, tak si vychutnám spousty návštěv podniků,
kde budu pít kofolu a nebudu si připadat jako nejmíň stylový a nejvíc neúspěšný
člověk na planetě. Holešovice jsou holt fakt trendy.
Žádné komentáře:
Okomentovat