 |
| Gruzie |
Období zkoušek pro studenty zpravidla nepředstavuje
nejšťastnější období roku. Záleží však na tom, jak štěstí vlastně vnímáme. Za docela
trefný pokus o definici „štěstí“ považuji to, že se jedná o prchavý okamžik,
kdy se člověk cítí být vědomě nadšen či se z něčeho zrovna raduje. Tak
štěstí označuje většina naší společnosti. Trvalému pocitu štěstí říkáme spíš „spokojenost“
a pojem „štěstí“ častěji přenecháváme dílčím radostem.
Jenže to je právě ono, jak dosáhnout toho vědomého pocitu
trvalého štěstí. Již americký psycholog Albert Ellise tvrdil, že lidé časem
přestali rozpoznávat rozdíl mezi katastrofou a drobným a pro život nepodstatným
neúspěchem. Tak třeba právě ta zkouška, studenti se hroutí po prvním neúspěšném
pokusu (ehm, já), ztrácí motivaci a drobný neúspěch se postupně transformuje do pocitů
trvalého neštěstí či úvah o vlastní zbytečnosti. (opět já)
 |
| Mrtník |
Ten samý psycholog také tvrdil, že negativní zážitky jsou
nutné pro naši existenci, a proto bychom se jim neměli vyhýbat. A to zejména z toho
důvodu, abychom byli následně schopní rozeznat, o jak moc zásadní neúspěch či špatný
zážitek v našem životě se ve skutečnosti jednalo. Již filosof Hérakleitos (asi
500 př. n. l.) poukazoval na důležitost protikladů ve světě kolem nás, jelikož
jsou to právě protiklady, které nám umožňují světu lépe porozumět. Zkrátka potřebujeme den, abychom znali noc, smrad, abychom si mohli vychutnat vůni a pocit neštěstí či smutku, abychom si mohli naplno uvědomovat pocit štěstí,
spokojenosti či radosti. Ať si to každý pojmenuje po svém.
Takže podle této logiky, kterou již zná i každé malé dítě,
jelikož je na ni důvtipně postavený animovaný film „V hlavě“, se (zjednodušeně)
díky právě té jedné nezdařilé zkoušce můžeme radovat z té další úspěšné. (O v tomto
případě nejspíš poněkud ochablé kauzalitě a jejích možných směrech raději
uvažovat nebudu.)
 |
| Ukrajina, Volovec |
Co nám dopomáhá si užívat jednotlivé úspěchy už tedy víme,
ale co to trvalé štěstíčko? Jde o pocit sebeuspokojení, sebenaplnění? O peníze?
O pocit, že jsme pro někoho důležití? Poznávání nového? Vážení si starého? O dílčí radosti, které nám dohromady
poskládají zdání trvalé spokojenosti? Nebo je štěstí (jak se dnes hojně používá)
opravdu jen rozhodnutí. Já vážně nevím a myslím, že ani s pomocí dějin
filosofie na to nepřijdu. Asi si štěstí musí najít každý sám. Já si jen
vzpomínám na tábor, kde jsem dělala vedoucí a druhačka Verunka se zlomenou
nohou seděla na trávě a hledala čtyřlístky. „Já jsem ještě v životě čtyřlístek
nenašla,“ řekla jsem jí a přidala se k ní ve hledání. „Já jsem jich našla
nejmíň tisíc a možná ještě víc,“ usmála se na mě Verča, utrhla si trojlístek a
jeden z jeho tří lístků opatrně rozpůlila na dvě půlky.
(zuz)
Žádné komentáře:
Okomentovat