Proč mě Ukrajina tolik baví

Naše poměrně krátké, ale zato intenzivní toulání po západní Ukrajině dopadlo nad mé očekávání. Vlastně ne. Věděla jsem, že to bude skvělý.
Lvovské divadlo opery a baletu

Lvov

ulice ve Lvově

Lvov

Už po jednom semestru ukrajinštiny jsem se rozhodla, že tuhle neuvěřitelně zajímavou a pestrou zemi chci brzo navštívit. „Vždyť je tam válka,“ reagovala babička, což mě vlastně ještě víc nabudilo tam jet. Po válečné zkušenosti netoužím, ale chtěla jsem pak babče ukázat fotky z klidných vesniček, hor i měst ze země, která je při své velikosti na většině míst stejně bezpečná jako ta naše. Mám tě ráda, babi.

Tržnice, Lvov
Naší první zastávkou byl Lvov. A jak ten se mi líbil. Člověk tam sehnal vše, co potřebuje.
Dali jsme si dobrý boršč. Měla jsem skvělou kávu. Poslechli jsme si všudypřítomné pouliční umělce. Viděli jsme krásné budovy. Užili jsme si to. V jednom průvodci jsem si přečetla, že ve Lvově je nejlepší se ztratit a prostě bloumat. My jsme na ztrácení asi moc dobří, ale bloumali jsme stejně a líbilo se mi to moc. Nesmím zapomenout na jednu trochu sobecky velmi příjemnou věc – je to tam pro nás levné. Takže jejich tržnice velmi potěší.



Po dvou dnech jsme se vlakem přesunuli do jihozápadní části Ukrajiny (Podkarpatská Rus), která k nám dřív patřila. Bylo příjemné si tam na to vzpomenout. Jako doma, no. Ještě lepší ale bylo si tam povídat s místními lidmi, kteří byli neuvěřitelně přátelští a pohostinní. I když má ukrajinština není zrovna nejsilnější, tak jsme si s místními většinou skvěle povykládali. Spousta Ukrajinců také češtinu umí, protože u nás pracovali nebo sloužili v armádě.

Polonina Boržava

Polonina Boržava

Siněvirské jezero
Zakarpatí jsme začali teprve pořádně výletit. Hned při našem prvním výšlapu na Temnatik a Pláj jsme se ale ztratili. (Značení turistických tras tam moc neřeší.) Když jsme konečně našli správnou cestu, tak už jsem si myslela, že končím. Jenže nahoře to pak opravdu stálo zato. Sice jsme se nestihli projít po hřebenech, kde jdete kilometry prakticky po rovince ve výšce Sněžky, ale výhled byl opravdu dechberoucí. Jo a turisty jsme žádné nepotkali. Jen několik místních borůvkářů, ráj.

Další dny jsme pokračovali v přírodě. Viděli jsme turisticky překvapivě populární Siněvirské jezero. Bylo hezké, ale nijak zvlášť neohromilo. Dále jsme navštívili vesničku Svoboda, která vypadá jako skanzen, ale je živá. A to z ní jde také krásně cítit.
Vesnice Svoboda

Vesnice Svoboda
 Ve všudypřítomných „mahazynech“ jsme nakupovali sladkosti prodávané na váhu. Chutnaly. Tato část Ukrajiny je ještě o něco levnější než Lvov. Chutnaly ještě víc.


Vesnice v Siněvirské oblasti

Jelikož jsme téměř každou noc spali někde jinde, tak jsme poznali různé druhy veřejné dopravy. Autobusy jsou sice bez klimošky a narvané, ale člověk posílá přes ostatní peníze až dopředu k řidiči, který vrácenou částku posílá nazpět přes upocený dav kymácející se při divoké jízdě na polních cestách. Líbilo se mi předávat si bankovku. Také se mi líbil první taxikář, kterého jsme z nouze oslovili. Uměl totiž česky a sehnal nám příjemné a levné bydlení, myška v pokoji nám nevadila.

autobusové nádraží Mukačevo


Poslední dny jsme strávili v městech Chust, Mukačevo a poněkud „zápaďáckém“ Užhorodě. Nejvíce se mi líbilo v místními podceňovaném Chustu, kde jsme vyšli na opuštěnou zříceninu hradu a měli jsme jí i s výhledem jen pro sebe.

Zřícenina v Chustu

Kostel Užhorod
Kostel Mukačevo


A tak jsme se po devíti dnech vrátili přes Košice domů. „Byli jste vlastně v krvavé zemi,“ řekl mi táta po příjezdu. Nemyslel tím ale ani tak momentální konflikt probíhající v ukrajinské části Donbasu, jako spíš poněkud krvavou historii Ukrajiny. Nejen ta mě ale táhne, se tam vrátit zpátky.



1 komentář: