„Na Facebook už skoro nechodím.“
„Facebook mám jenom kvůli škole.“
„Facebook je úplně na ho#no.“
"Moje babička má Facebook."
Začalo to nenápadně v roce 2008, kdy jsem si založila
Facebook, protože už ho většina mých kamarádů měla. Mé prvotní aktivity
spočívaly v divokém vyměňování si profilovek (samozřejmě v koupelně
s foťákem vysoko nad hlavou) a později v přidávání se do skupin „Mám
rád/a, když napíše jako první“ nebo třeba „Nesnáším, když na ICQ píšu něco
dlouhýho, a pak zjistím, že vlastně nepíšu“. Amen.
Jelikož to ale rychle vyšlo
z módy, tak jsem strávila několik týdnů vášnivým odhlašováním. Když jsem
nedávno v „Líbí se mi“ doscrollovala až hodně hluboko do minulosti a pod mou
důstojnost, tak jsem zjistila, že z chronologického seřazení mnou
likenutých stránek bych mohla sepsat svou biografii. Od stránek „Nejlepší děti
se narodili v roce 1993-1997“ (jo, i s tou hrubkou), přes
„Pribináček“, „Vyholené,podholené vlasy“, nějaké beauty bloggerky, „Práce a
brigády“ nebo „Lasergame Praha“, jsem se dostala až k Respektu, FSS nebo Obytným kontejnerům. Prostě můj život v kostce.
Stejně jako skupiny mi občas na Facebooku vyskočí nějaký můj
starý status. Psala jsem je totiž denně, a tak jsem jejich zpětné promazávání
předem vzdala. Měla jsem jen několik obsahových a stylistických kritérií.
Zaprvé to byly střípky z mého akcí nabytého života.
Zadruhé lišácké inside joky. A zatřetí (díky hojnosti si
zaslouží vlastní kategorii) statusy o škole či počasí. FOrMA zhrUBa tAkowáhle. Neasi.
Mezi vším tím šťoucháním, sčítáním lajků a označováním mých
přátel jako „matka“, „otec“ či jakýkoli jiný náhodně vygenerovaný člen rodiny
jsem naštěstí nestíhala prudit Farmville žádostmi. Hraní her jsem si pod jménem
ZuzanQa vynahrazovala vyplňováním anket, lehkým flirtem na fotkách i v komentářích
či břitkým humorem (viz screenshoty).
Postupem času jsem já i všech mých tehdy zhruba dvě stě opravdových přátel docela zestylověli.
Začali jsme se nekompromisně předhánět v počtu Pulp Fictionových, květinových,
těžkých yolo nebo jiných deep obrázků na naší nové Timeline fotce, sdíleli jsme
první hudbu, videa a později i memečka. Koupelnové fotky začaly postupně mizet
a nahradily je nejprve upgradované selfie, a pak celé postavy včetně outfitu (často
vyfocené nějakým vrstevníkem, který měl samozřejmě svou fb stránku pojmenovanou
svým jménem a dovětkem PhotoGraphy). Tato evoluce dospěla až do stádia divokého
hashtagování, orgií na tlačítkách „interested“ či dnešních analogových „momentek“
z kaváren, horských chat či nespoutaného cestování, u některých dokonce až
do postmoderního nádechu nerozpoznatelnosti toho, co se na profilovce
vlastně nachází.
Proč bychom se na fejsu
měli ukazovat? Nesnášíme přeci Facebook. Vysmíváme se mu stejně jako všem nově
příchozím (přihlášeným), kteří vyplněním testu, jak budou vypadat za třicet let,
zpřístupňují obrovský množství osobních údajů. OMG. Sdílejí navíc smyšlené
citáty vytvořené v malování a ztrapňují nás pozdravy pod fotkami.
Nechápeme to. Skrýváme před nimi náš sofistikovaný kontent stejně jako jejich
komentáře před ním. Jsme jiná generace, dost totiž rozumíme sociálním sítím. A vůbec jsme dřív nesdíleli, nefotili nebo nepsali podobně
vysmívání hodné věci.
V případě, že jste se na Facebooku neprojevovali tak kontroverzně jako já a výše jmenované trendy vás minuly, tak vás musím upozornit, že jsem zdaleka nepokryla všechno, co se v dávných dobách našeho online života dělo. Takže až se příště doscrolluješ někam hluboko do minulosti a uvidíš tu spoušť, co jsi nadělal/a, tak budeš mít třeba větší pochopení pro fejsbukové nováčky čelící konfrontaci digitálního věku, s kterým já koketuju už přes deset let.
TAq PačQo.
//Pokud se ti článek
líbil, tak sdílej, lajkuj, srdcuj. To vše prosím výhradně pod hashtagem #ZnámSvůjFejs.//
Žádné komentáře:
Okomentovat