Strasti našich dlouhých lásek, aneb když máš kluka "moc dlouho"

„Jak dlouho už jste spolu?“ (úsměv)

„Skoro pět let.“ (úsměv)

(vytřeštěné oči) „Počkej, to jako od sedmnácti?“

„Jo.“

„Tak to abys to už vyměnila, ne?“ (haha a mrkmrk)

Už od prvních beďarů jsem cítila tlak si někoho najít, ten se dost často mísil s hormonálním nutkáním a já nebyla schopná odlišit jedno od druhého. Když jsem si po pár úsměvných pokusech „konečně“ (v sedmnácti) našla Matěje, tak jsem tušila, že by to mohlo vydržet. Navíc jsem si tehdy přišla, že už je za pět dvanáct a není přeci času na zbyt. (haha) Teď už jsme spolu skoro pět let a mně je stále častěji připomínáno, jak PŘÍLIŠ brzo jsme se to vlastně našli nebo že už je čas najít si někoho dalšího, zabrousit zas do nového rajónu atak...
„Škoda, že jste se nenašli o takových pět let později, ne?“

Ženám se „rybníček“, ve kterém loví muže, každým rokem života zmenšuje. Věčně dozrávajícím mužům se naopak spíše rozšiřuje, pořád přeci dorůstají nové dvacítky. Ženy, dívky i děvčata všech druhů pak bohužel většinou sklouzávají k soupeření a intrikám, aby si toho svého jediného našli co nejrychleji, co nejmladší. Většina z nás si je vědoma nebo alespoň někdy narazila na tabuizování svobodných žen v pokročilém věku. O takové mainstreamové odtabuizování tohoto fenoménu se pokusil podle mě nenásilným způsobem třeba i seriál Sex ve městě. Tento neobvyklý náboj v pozadí bohužel ustoupil do ještě většího pozadí před (nejen) americkými diváky vyžadovaným happyendem, který způsobil, že vlastně všechny představitelky skončily vdané, těhotné nebo alespoň s mužem svých snů v trvalém vztahu. Ach

Byla bych ráda, kdyby se (například) bezdětná single žena po čtyřicítce lovící partnery na Tinderu nebo dejme tomu na Badoo nemusela cítit jako vyvrhel. Taky bych ráda zmírnila tlak, který je na nás vyvíjen, abychom si panebože už konečně někoho našly, přeci nezůstaneme napořád samy. A tak lovíme, soupeříme, intrikujeme, svádíme a někdy (často) i lžeme, a to vše za jediným cílem. Získat toho muže, vyhrát tu pomyslnou válku a oddechnout si na svalnatých bedrech našeho ochránce, který nám zaručí svatej klid. Klid od vysmívané představy, že skončíme v domě jen s kočkama. Uf

Jenže ono ne. NE. Konečně se dostávám k té méně diskutované oblasti našich soukromých životů, a tou je tlak společnosti na trvalá partnerství. Nebo ještě hůř… na trvalá partnerství od nízkého věku, to už je pro mnohé vyloženě zvrhlost. Jako osoba ve spokojeném dlouhodobém vztahu bych se asi měla cítit privilegovaně, já přece oproti tolika mám to štěstí, životní jackpot, mám super partnera. A přece se chybička vloudila. Byli jsme podle neexistujících tabulek osudem spojeni příliš brzy, nestihli jsme si zakusit vše, co svět nabízí (čti: sex s více lidmi), nemohli jsme tehdy vědět, co opravdu od vztahu chceme, co potřebujeme.

Budu trochu radikální a rozdělím lidi v mém okolí na tři druhy – „přející chill lidi“, „skeptici“ a „urputní svazáci“. Mezi „přející chill lidi“ naštěstí patří většina mých přátel, kteří si nějak žijí a nějak nechávají žít i mě. Ti pro rozbor v tomto článku nejsou dostatečně kontroverzní, ponechám je tedy stranou. Za bližší prozkoumání ale stojí druhý typ, a tím jsou „skeptici“, které poznáte podle dogmatického prosazování buďto polygamie pro všechny, vždy a všude nebo alespoň nutnosti vyzkoušet si dejme tomu nejméně deset sexuálních partnerů, než se člověk usadí. „Jinak nemůžeš vědět, co je dobrý.“

Mezi jejich klasické fráze patří například tato: „Takovejch ještě bude.“ „Nenudíš se už?“ nebo „Není čas obnovit vozový park?“ Samotní jsou poměrně neškodní, ale před jejich vytrvalým a často pasivním nátlakem si nikdo nemůže být jistý.

Posledním druhem jsou „urputní svazáci“, ti jsou asi nejděsivější. Poznáte je podle urputného výrazu a Wagnerova Svatebního pochodu ve sluchátkách. Ti si většinou myslí, že pokud jsou spolu lidé déle než rok, tak by se měli rychle vzít. Všichni. Bez výjimky. Ten, kdo to neudělá, to totiž s tím druhým nemyslí vážně. „Má zadní vrátka.“ Po pěti letech vztahu bez svatby už to začínají považovat za patologické mrhání časem. Když spolu pár ještě ani nebydlí, tak to už si koleduje o lynč.

Takže jak to tedy je? Mám skvělej vztah, ale jsem bez prstýnku na prstě. Mám skvělýho kluka, ale bydlí ve vedlejší vesnici. Mám se s ním skvěle, ale vlastně nemůžu vědět, jestli to není jen velký klam a blud, nemám přeci dostatek zkušeností.

Věc, kterou jsem dávno tušila, posledně s lehkostí artikulovala kamarádka. Po vášnivém „Tinderování“ si přišla unavená. Už nebyla spokojená. A „spokojenost je zásadní, možná i nejdůležitější“. Já kolem sebe sleduji spousty spokojených i nespokojených vztahů a manželství, naopak ale nevidím sebemenší korelaci v tom, jestli jsou to páry od střední školy nebo až po dvou dětech z manželství prvního. Třeba tam žádná spojitost není. Takže ať už spokojenost ve vztahu záleží na zkušenostech, svazku manželském či konstelaci hvězd, tak já jsem spoko. A jsem rozhodnutá nenechat se zviklat.