Pět dní, Čtyři motorky, Tři řidičské průkazy, Dva stupně, Jeden Vietnam

poznámka: /Článek je psán pseudo deníkovou formou, mým záměrem bylo vystihnout atmosféru a zásadní prvky našeho výletu. Pro víc info se prostě ptej. Nezmiňuju detailně všechny místa, nejedná se o návod ani cestopis tak, jak ho znáš z teliny. Fotky jsou záměrně zcela bezfiltrovní, hodí se to k tomu víc. Bylo to celý totiž dost raw. Fotily jsme je všechny a pouze na mobily. /

„Mám s sebou i overálek,“ usmívá se hrdá Karolína.

„Jo, ty jsou na cesty super,“ kvituju. „Kolik berete triček, děvčata?“

„Tři.“

„Dvě.“

„Hm,“ přemýšlím. Zrovna se totiž balíme na pět dní do hor, které jsme se rozhodly projet na skútrech. Na poslední chvíli si kolem pasu uvazuji svojí jedinou mikinu. Kdyby náhodou.

Z městečka na severu Vietnamu Ha Giang (čti Ha Zán) se rozhodujeme vyrazit kolem poledního. Už v Hanoji jsme dostaly číslo na místo, kde si tu můžeme levněji vypůjčit motorky. Karolína nemá řidičák, takže se podepisuje pod smlouvu. Makes sense. Na povolení pro vstup do provincie Ha Giang kašleme. Věříme ve vůli boží, evropský šarm a lenost vietnamské policie.

Nikdy jsem na motorce neseděla. Takže první vyjetí z recepce končí v korytě u silnice. Nikdo si toho nevšiml. To půjde…

Zapínám aplikaci Maps Me. Vyjíždíme.

I přes smrt v očích jsme optimistické. V tenkých mikčách a s vysokými cíli. Naše první zastávka bude Tam Son, horské městečko pouhých 22 kilometrů od Ha Giang. (Asi předbíhám, když prozradím, že vzdušnou čarou. Protože my jsme opravdovou vzdálenost zjistily až velmi pozdě.)

Takže tankujeme a jedeme. Na tachometru rozklepaná dvacítka, někdy to smažíme i třicítkou. Míjíme několik bůvolů a vyjíždíme z města. Začíná trochu přituhovat, tak si dáme banán, vyčůráme se za keř a po chvilce přemýšlení, jak znovu nastartovat a zavřít úložnej prostor drandíme dál (Anežka však s otevřenym úložňákem).

Bůvol přes cestu. Karolína málem v něm. Anežka se směje.

Začínáme stoupat.

Dochází mi, že jízda na motorce v horách s sebou přináší možnost výskytu serpetýnů. Silnice se začínají po kopcích stáčet jako škrtiči po oběti, tou jsme dnes asi my. Přilepený na kraji často rozkopané silničky nás začínají míjet nákladní vozy. Zvláštní zvuk jejich klaksonu se mi otiskne do paměti.

Anežka vs. náklaďák v zatáčce. Anežka málem ve strouze. Ustála to.

Padla mlha. Ale jaká.

Zastavujeme vysoko na kopci, protože zjišťujeme, že nám nesvítí světla a v mlze nás nejde vidět. Nevidíme na krok.

Začíná pršet. Ještě, že jsme si v Hanoji koupily igelity na sebe i naše bágly.

Na vrcholu jednoho z kopců je vyhlídka, ale slíbené kopečky ve tvaru poprsí téměř nevidíme. Vyrážíme tedy z kopce dolů do Tam Son, kde usedáme k horkému kakau. „Jsme dobrý, holky,“ říká Anička s pusou od čokolády.

Zvedáme se od stolu a jdeme se ubytovat. I přes Karolíny námitky nakonec kotvíme v byzarní poloopuštěné budově, kde spíme za 40 korun na noc. Po chvilce připojování se na wifiny vyrážíme na večeři. Dáváme si kotlík (hotpot). Takže rozsazené kolem kotle s vývarem radostně přidáváme ingredience. Tofu. Hovězí. Nudle. Salát.

Ochutnáváme taky horskou pálenku. Místní si přicházení ťukat.

Zábava.

…

Stále si myslíme, že včerejší úmorná cesta byla 22 kilometrů dlouhá, a tak na sebe dnes klademe nižší nároky. Cíl bude Yen Minh. Což za chvíli v Yen Minhu měníme na horskou vesničku o několik kilometrů dál. Jsme dnes nějaké rychlé.

Že přituhuje poznáváme podle Karolíny zamrzajících nudlí na nose nebo páry u pusy. Všechno oblečení už máme na sobě, tak vytahujeme svou tajnou zbraň. Ponožky. Dáváme si je na ruce a zkoušíme s nimi řídit. Funguje to.

Přijíždíme do vesničky. „Pojeďme ještě dál, do toho města tam dole,“ přemlouvá nás Karolína, když vidí Homestay, do kterého jsme se za 50 korun na noc ubytovaly. Žádný město dole ale není. Tohle je prostě to „město“. A tak v jednom stupni odhodlané přežít usrkáváme horkou vodu ze zatuchlé bandasky, kterou jsme místo čaje dostaly od pana domácího.

Neteče voda. Nemáme zdi. Spíme nad chlívkem.

RRRRRR. Budí nás rachot. Asi melou to prase, co bydlelo pod náma. Ve čtyři hodiny ráno.

Den začíná radostně, protože jsme nastartovaly všechny čtyři motorky. To jsme nečekaly. Ta Aničky bohužel často chcípá, klidně i v půlce cesty. Dnes jedeme jen kousek (i tak stíháme zmrznout), a to do města Dong Van blízko čínských hranic. Vidíme do Číny.

V Dong Vanu si kupujeme rukavice a poprvé za náš výlet (nikoli naposled) využíváme vypůjčený fén jako topení. Namísto táboráku si tak sesedáme kolem fénu, sundáváme ponožky a začínáme „áchat“ nad proudem teplého vzduchu, který nám pomalu vlévá krev do znecitlivělých prstů na nohách. Topení nevedou.

Po team buildingové a doslova ice-breakingové aktivitě s fénem se vydáváme pěšky prozkoumat okolí. Podél rýžových polí míříme nejprve na vyhlídku Don Cao, a poté mimo město do horských vesniček, kde lidé v tradičních barevných oblečcích pracují na políčkách a na nás většinou nadšeně mávají, hlavně děti. My se usmíváme. Těší mě, že nikdo nežebrá a všichni nás kromě pozdravů nechávají v klidu hltat výhledy na rýžová políčka a mlhou ozdobené hory.

Turistů v Ha Giang provincii moc není, to náš zážitek ještě prohlubuje.

V Dong Vanu ještě stíháme nakoupit na trhu, kde kromě různého ovoce, zeleniny, čajů či rýže můžete koupit i kozí hlavu. Pak povečeříme Pho Ga (kuřecí vývar s rýžovými nudlemi/trochu horší Pho Bo) v jednom z místních podniků a spokojeně se vracíme ke krbu. Teda fénu.

Vyrážíme docela brzo. Chceme toho dneska hodně ujet. Přes Meo Vac až do údajně zajímavé vesnice Da Gia (čti Zůza). Na silnici musíme poprvé zdolávat hodně kamenité úseky. Držím pevně řídítka, zadek skáče, jedu. Zdolávání náročnějších částí cesty nám opět zpříjemňují místní děti, kteří na nás nepřestávají mávat a kříčet „Hello“ unisono.

A ty hory?! Projíždíme naprosto nádherným průsmykem, takže pauzy na smrkání prokládáme i častým focením.

V Meo Vacu si dáváme Com (rýži), tankujeme a vyrážíme dál. Čeká nás jízda ve výšce vrcholu Sněžky. Bohužel právě v těchto úsecích často chybí zábrany, které by nás dělily od strmého srázu. Máme tak lepší výhled, ale v zatáčkách se mi z toho točí hlava.

A jsme v Da Gia. Navzájem se chválíme, jely jsme dnes rychle. Ubytováváme se v hostelu a rychle vyrážíme hledat vodopády.

Nenašly jsme je.

Google mapy zklamaly.

Procházka to ale byla skvostná. Zapadající slunce. Ušmudlané děti s holýma prdkama. Dřevěné baráčky s vyvěšeným prádlem. Hory ze všech stran.

Večer si dáváme jídlo s vietnamskou rodinou vlastnící hostel, narveme se všechny čtyři do postele pro dvě (bylo to levnější) a usínáme. Teda nejdřív mobilujeme. Pak usínáme.

Jedeeeeeeeeem.

Jinak to ani nejde napsat. Pátý den na motorce už si to prostě „dáváme“. Při prudkých změnách nadmořské výšky nám sice motorky pěkně praskaj (prý je to normální), my ale už chceme utřít naše odřené nosy někde v teple, takže nezastavujem.

Cesta je zase kamenitá.

V Tam Sonu si dáváme oběd a potom už míříme zpět do města Ha Giang, kde nás v hostelu čekají růžové duchny. Teplá sprcha. Více stupňů.

Naposledy se kocháme přírodou, která nepřestává brát dech. Jo, takový klišé musím napsat. Dokonce konečně vidíme kopce ve tvaru prsou, které jsme měly první den zamlžené. Radost.

Dojíždíme živé a nastydlé do Ha Giangu. Nikdo si naštěstí nevšímá Aničky prasklé zadní pneumatiky. Vracíme motorky a jdeme si lehnout do růžových peřin, o kterých se mi předešlé noci zdálo. Když zavřu oči, tak před sebou vidím úzké silničky, strmé srázy, ale i úsměvy místních dětí zabalených v barevných oblečcích s holejma zadkama.

Stálo to za to.

dodatek: /článek je psán pseudo deníkovou formou, mým záměrem bylo vystihnout atmosféru a zásadní prvky našeho výletu. Pro víc info se proste ptej. Nezmiňuju detailně všechny místa, nejedná se o návod ani cestopis tak, jak ho znáš z teliny. Fotky jsou záměrně zcela bezfiltrovní, hodí se to k tomu víc. Bylo to celý totiž dost raw. Fotily jsme je všechny a pouze na mobily /