Lhala bych, kdybych tu popisovala, jak jsem odchovaná na folkloru… nejsem. Spíš je to pro mě sonda do obýváků nebo spíš vinných sklípků jiných lidí, kteří české tradice oslavují jinak než já.
Jako holka ze středních Čech jsem ve svém životě moc příležitostí navléct si kroj a party (ty velké květované věci na hlavách) neměla. Vrchol folkloru u nás byla pomlázka a vejce na Velikonoce. Nikdy jsem si nestěžovala, moc jsem se nad tím nezamýšlela. Vzpomínám si, že když jsem asi v sedmnácti četla Kunderův Žert, tak jsem části o folkloru uzívaně přeskakovala. Nebavilo mě to, nechápala jsem to. Nežila jsem to.
První opravdové folklorní slavnosti jsem zažila až před pár lety na kolešovických oslavách Máje, kdy jsme s kamarádkama chodily od domu k domu a ochutnávaly jídla místních hospodyněk. Má obří chuť k jídlu tehdy přehlušila jakýkoli hlubší dojem z lidových krojů nebo tanců. Pamatuju si jen sluníčko, stužky a výborné řízečky s okurkou.
Mnou neprobádaná „lidovost“ a folklor začali získávat mou pozornost až tak před půl rokem, kdy jsem dostala nabídku udělat choreografii na ples. Byla jsem unuděná každoroční cha chou a jivem. Chtěla jsem něco jinýho, něco, kde nebude hrát Candyman ani Mambo No.5. Udělali jsme nakonec polku a já v jednu chvíli přistihla sama sebe, jak koukám na Youtube videa tanečníků v kroji a jejich hopsavé veselky. Ze začátku jsem hledala inspiraci, potom už jen další a další videa. Bavilo mě to.
Vrcholem mé zvědavosti se stal folklorní festival na Slovensku - Východná, kde jsem obklopena kroji, halušky, stužkami, a treskou v rohlíku sosala atmosféru i tatranský čaj. Na dvou podiích se střídal jeden lidový soubor za druhým. Folklorem ochucení muži a ženy nám ukazovali tradiční svatby, námluvy, křtiny a zpěv s tancem podlévali velkými doušky pálenky. Možná až moc velkými. Už kolem poledne začali barevně oblečení lidi všech věků ztrácet rovnováhu.
Stovky lidí v obřím „amfíku“ mrzly v osmi stupních za zvuků vozembouchů, houslí, bas nebo třeba dud. Mluva byla tradičně netradiční a zcela nekorektní. Hlášky jako „Je mi teplo u srdce a ty máš cecek v polévce“ nebo „Obrostlá si jako prasa“ se těšily bouřlivému potlesku publika.
Ženy zpívaly o svých milých nebo vaření polévky, u zdatných jinochů byl repertoár širší. Mužské tradičně dominantní postavení se pokusili organizátoři rozbít nebo alespoň lehce nakřápnout dvacetiminutovým pásmem Ej, Ženy, Ženy, ve kterém jsme si za sólistkami přečetli text o tom, jak silné a úspěšné ženy jsou. Éj.
Bojovníci za spojování různých generací by ale na rozdíl od feministek jásali. Na festivale byly všechny věkové kategorie. Vedle maminky s batoletem na krku postával hlouček seniorů o berlích, na baru čekaly spousty mladých a v amfiku se pak sešli úplně všichni.
I ve stáncích se Šarišem, a tedy vodou s příchutí piva, to žilo. Hloučky muzikantů a déšť nás nalákal dovnitř. Tak jsem se k muzicírování přidala a zavlnila se do ran vozembouchů.
Nezazpívala jsem si. Protože umím špatně i český lidovky, natož ty slovenský. A já fakt ráda zpívám. Takže se mi vlastně trochu vymstilo to, že začínám s Folklorem v cizině, i když je to u našich braťov…
Žádné komentáře:
Okomentovat