Osm tipů, jak opravdově prožít Berlín

Chodníky pokryté odpadky, prosmrádlé rohy a reklamní smog rozhodně nepatří jen k Brnu. Tyto přednosti dominují i většině berlínských ulic. Procházím se po berlínské čtvrti „Wedding“, kde bydlí moje kamarádka a momentálně taky má hostitelka Carla a rozhlížím se kolem sebe. Kromě špíny však v Berlíně již po několikáté nacházím to, co na něm mám tolik ráda. Jakási syrová jinakost spojená s možná trochu divokým nadhledem. Zní to divně? Jo. Jenže lepší subjektivní definici jsem ze sebe nevydolovala. Berlín se prostě nevyznačuje historickými a přírodními skvosty, unikátní kuchyní ani nenabízí poznání německých tradic. Pro lepší pochopení Berlína tam člověk musí jet, prožít ho a přivést si svou vlastní podivnou definici.

V Berlíně jsem byla již po třetí a pokaždé jsem tam strávila poměrně hodně času. Tentokrát jsem se tedy na klasiky typu „Unter den Linden“, Berlínské zdi, památníku židovských obětí či národní muzea a galerie vykašlala. Využila jsem toho, že jsem navštívila Carlu, která v Berlíně už sedm let žije, a tak jsem se rozhodla si na pět dní užít v Berlíně žít.
Jetzt, bin ich ein Berliner. 

Berlín je zelený

Jen v příjemné čtvrti „Wedding“ jsem kousek od svého přechodného bydlení měla dva obří parky. Schiller Park s obřím openspacem se do nějakých turistických průvodců ještě vejde, ale mně se víc líbil Volkspark Rehberge plný vysokých listnatých stromů, klikatých cestiček a s jezírkem na kraji. Byla jsem v něm běhat třikrát a potkala jsem jen několik dalších běžců, pejskařů a dva hráče frisbee. Spousta stínu a poklidná atmosféra ho řadí mezi lákavé lokality nedaleko centra.

Příště to vidím na snídani v trávě.

Snídaně v trávě, Manet

Street art

To, že je Berlín slavný kvůli street artu, který je doslova všude přítomný, víme a nejspíš i víte. Třeba taková East Side Gallery patří mezi podle mě nejlepší klasiky, které v Berlíně turisti okupují. Tentokrát jsem ji už vynechala a zjistila jsem, že stačí jen pozorovat, kolem čeho chodím. Prakticky v každé ulici jsem nějaký ten barevný kus zídky našla.

Mezi hodně artovní místa v Berlíně patří překvapivě i dětská hřiště, která jsou často zasazena mezi dva paneláky či bytovky, jejichž šeď je schována pod vrstvou různých barevných obrázků a nápisů.

Takže doporučuji chodit na houpačky.

Kup si Kebab nebo Falafel

Nahoře jsem psala, že Berlín nepatří mezi nejtradičnější ani nejvíc kulinářsky proslulé město Evropy. Mezi takovou novou tradici se však začíná řadit Kebab, který sice není tradičním německým jídlem, ale početná turecká menšina žijící od šedesátých let v Německu z něj spolu s jinými přistěhovalci tradiční berlínský pokrm postupně dělá.

Po druhé světové válce Německo zažilo takzvaný „ekonomický zázrak“, ale zároveň přišlo o část obyvatelstva kvůli sovětskému bloku, do kterého spadalo i východní Německo a část Berlína (NDR). Západní část Německa (SRN) uzavřela v roce 1961 dohodu s Tureckem a oficiálně tím pozvala Turky, aby původně na dobu omezenou přicestovali do SRN. Někteří se v polovině šedesátých let vrátili, ale větší část v Německu zůstala.

Dneska už si kebab koupíme v celé Evropě a Turci rozhodně do Německa nepřinesli pouze nové fastfoody, ale oproti Česku měly tyto obchody v Německu zkrátka delší čas se usadit a vyvíjet. Jejich vyšší počet tudíž doplňuje i větší výběr a pestřejší variace. Já jsem si dala falafel s kokosovo-ořechovou omáčkou v Falafel dream 2010.
A chutnal dobře.

Vím, že nejsi hipster. Ale stejně musíš navštívit hipster Kreuzberg!

Co k tomu dodat. Kreuzberg je poměrně špinavá čtvrť se spoustou kavárniček, čmáranic a obrázků na zdech, knírků, čepiček, knihkupectví, menších galerií, vinylů a lidí, kteří vypadají jako hipstři, ale tvrdí, že nejsou.

Já jsem se tam prošla, dala jsem si Pho-Bo polévku v jednom z mnoha asijských bister a potom jsem zaplula do asi nejméně hipster kavárny, kterou jsem tam mohla najít. (pokud tedy neexistuje nějaký nový hipsterogothic styl, který mi unikl). Vögelchen Cafe je ponuré, zatuchlé, tmavé, plné krámů, ale kafe bylo dobrý a s výhledem na deštivý Berlín jsem si tam dvě hodinky s Netflixem moc užila.

Kartu zahoď. Berlín chce KEŠ!

Vybrala jsem si sto euro, že budu stejně platit v Berlíně kartou, a tak mi eura zbydou na Sicílii, kam jsem pokračovala rovnou z Berlína. Nezbylo mi téměř nic. To, že je Berlín dražší než Česko, není nic překvapivého, ale čekala jsem, že placení kartou bude možné téměř všude. Jenže kromě velikých supermarketů jsem se setkala maximálně tak s MasterCard. Se svojí VISA jsem měla smůlu.

Takže příště berte keš.

Tempelhof při západu slunce

Tempelhof, tedy areál bývalého letiště, je profláklou Berlínskou hipster/sportovní destinací, kde si chodí mladí i staří večer posedat s pivem na trávu nebo sportovat na betonové runwaye. Já jsem neměla ani pivo, ani sportovní vybavení, a tak jsme tam zalezly do sdílené zahrady, kde si Berlíňané z paneláků a bytovek společně pěstují maliny, okurky a rajčata. Kromě rostlin tam jsou ale po domácku vyrobené sedačky, křesílka i přídomky s žebříky, po kterých se dá dostat na stříšky a společně se tam pak krásně vychutnává západ slunce, asi i ten východ. 

To zkusím zase příště.

Tempelhof

Oranienburg

V tomto městě dvacet pět kilometrů od Berlína se nachází bývalý koncentrační tábor Sachsenhausen. Já jsem tam před dvěma lety strávila na workcampu jako dobrovolník tři týdny, kdy jsem měla možnost s přeživšími bývalými vězni, historiky i jinými průvodci prolézt každý kout areálu, který se po konci druhé světové války z nacistického koncentračního tábora přetransformoval na pracovní tábor pod komunistickou správou.

Všem můžu jen doporučit si tam zajet. Oranienburg je příjemné město, a kromě Sachsenhausenu samotného bych se určitě prošla v okolních lesích a podél řeky. Nynější muzeum totiž pokrývá pouze část bývalého obřího areálu, do kterého kromě campu samotného patřily i domy členů SS (v jedné z vil je hostel, ve kterém jsem bydlela) i různé továrny pro vězně. Spousta domů je tedy v dezolátním stavu rozmístěna po lese, u některých je cedulka s vysvětlivkou, další zůstávají v anonymitě. Procházka se specifickou atmosférou zaručena.

BethanienHaus

A znova ten hipsterskej Kreuzberg.

Tamní galerii, kam mě Carla vzala, jsem ocenila z několika důvodů. Za prvé byl vstup zadarmo (a to já cením hodně a vždy). Za druhé mě obě expozice zaujaly - jedna byla zaměřená na tureckou menšinu žijící v Německu a druhá na maso a jeho nadměrnou spotřebu. A za třetí se mi líbí celá myšlenka tohoto kulturního centra - skrz zprostředkování prostorů a základen umělcům z různých zemí rozvíjet moderní umění.

A fakt. Nahatá vzdychající ženská olizující syrový kus masa velký jak její noha mě rozvinul. Nějak.

Odkaz na oficiální stránky galerie: http://www.bethanien.de/